Otevřít oči

Otevřít oči. Ano, po dlouhém spánku bych měla opět otevřít oči. Svět by byl jistě zajímavější. Všechno je vlastně s otevřenýma očima zajímavější. Zdá se to tak samozřejmým, chodit s otevřenýma očima.

Proč ale tolik lidí chodí, jako by měli pásku přes oči?

Samozřejmě ne doslova, jen prostě jdou. Jdou a myšlenkami jsou někde jinde, někde daleko. To je častokrát dobře, proč vlastně myslet na to, co je kolem mě, když je to jen ulice, s nikým nejdu a na přemýšlení mám důležitější věci?

Zkusím odpovědět protiotázkou: Proč se ale znovu trápit těžkými myšlenkami, přemýšlet nad tím, co se stalo, když máte tak skvělou příležitost relaxovat? No ano, jen si zkuste jít po ulici a místo myšlení na to, jak jste pokazili ranní schůzku, si v hlavě říkejte, co vidíte. Je to jednoduché, nic vás to nestojí a ještě si odpočinete.

“Ta paní má ale zajímavý klobouk; nová výloha obchodu; pán, co přebíhá silnici; maminka s kočárkem a klučinou, co ho tlačí; plná zastávka vyhlížející autobus; dva utíkající kluci a projíždějící autobus; ta paní vám oplatila úsměv; zastavili vám na přechodu; uf ta paní do toho telefonu ale křičí; o čem se asi ti dva baví?”

Já jsem třeba docela často sama, jsem sama hlavně, když se přesouvám, cestuji, jedu domů. To je pak spousta času na přemýšlení o chybách, trápení se nad zbytečnými paranoiami. Bylo mi proto porazeno, abych se zkusila z toho světa v mých myšlenkách přesunout na smyslovou rovinu. Říkat si, co vidím, co cítím, případně se něčeho dotknout, abych se udržela v tom nižším stupni, v tom smyslovém. Uvolňuje to, uklidňuje to, pomáhá to neupadat do špatné nálady, tím to zvyšuje energii. Aspoň mně.

A navíc. Není to hezké nemít z města jenom nutné zlo, ale zamyslet se nad tím, že jsou v něm i hezké momenty, úsměvné momenty, že to město žije a není jenom kulisou na vaší cestě domů?

Hra

Tohle milovala, mohla být naprosto kýmkoliv, na pár hodin se mohla chovat, jako někdo úplně jiný. Nepostihnutelná, neodsouditelná.

Elegantně, ale s jistou nedočkavostí stoupala po schodech potažených drahým kobercem od dveří limuzíny do zářivé budovy. Na vysokých podpatcích, v šatech na zem zdobených krajkami a vyšívaných stříbrnými nitěmi, v šatech s nespočtem spodniček a korzetem těsným tak, jak jej nosily dámy před mnoha a mnoha lety, v tom všem byla tak neodolatelná, krásná. Ještě však jedna maličkost. Přes svůj kouzelný, ohromný účes přetáhla neviditelnou gumičku od zdobené masky. Zakryla si obličej. Usmála se, ale to již nikdo neviděl. Vyměnila tvář za jinou, bez výrazu, emocí. Teprve teď se uvolnila.

V šatně si odložila svou pláštěnku, v kapesním zrcátku zkontrolovala svůj bezchybný vzhled. Postoupila do foyer, vmísit se mezi ostatní. Všichni v maskách. Od hostesky v jednoduchých černobílých šatech a škrabošce, zakrývající jen oči, si vzala sklenku šampaňského. Věděla, že jí šampaňské stoupá rychle do hlavy, během večera ale neměla v plánu příliš pít. Sklenka přeci neuškodí. V rozkošné póze se zadívala na jeden z mnoha visících obrazů a čekala. Čekala na gong, ohlašující předtančení, ale čekala i na...

“Krásný obraz, že madam?” ozval se znenadání hlas blízko jejího zátylku.
“Ano, velmi, impresionismus já obivuji. To vyjádření světla...” pokračovala v konverzaci, ale na neznámého se zatím neohlédla.
“Smím vás požádat o první tanec?”
“Ale pane, ještě jste se mi ani nepředstavil a už mě žádáte o tanec? Kdepak je vaše vychování?” začala hrát svou hru.
“Omlouvám se Vám, učarovala jste mi natolik, že jsem zapomněl. Jmenuji se Richard.”
Nato se otočila: “Mé jméno je Klaudie.” řekla a pokynula mu, lehce zvedla svou pravou ruku v jemné rukavičce a on ji jí políbil. Co na tom, že se Klaudie nejmenuje, na každém plese byla Klaudie, vždy ji někdo požádal o první tanec a ona s ním hrála svou hru.

Zvuk gongu oznámil blížící se předtančení. Klaudie se se svou sklenkou šampaňského přesunula ke schodišti a do patra, kde se nechala hosteskou, podobnou jako jí nabídla před pár minutami šampaňské, uvést do svého lóže. Jakmile jí otevřela dveře do lóže, Klaudii se otevřel pohled na ten, již tak známý, obrovský barokní sál, který osvětloval obrovský křišťálový lustr, všude bylo plno světla, ale ne příliš. Usadila se, pohlédla dolů. Na obrovském parketu právě začínalo předtančení. Mladé slečny se svými partnery tančili vídeňský valčík. Klaudie mezitím nerušeně sledovala ostatní hosty.

Potlesk, pukrlata slečen, úklony chlapců. Hosteska zřejmě zaklepala, ale ten zvuk v šumění tleskajících rukou zanikl, a vešla. Kytice růží a lístek. Její nový ctitel žádá o další valčík. “Jak neodbytní muži jsou, a jak si věří, že jsou neodolatelní.” pomyslela si Klaudie, ale věděla, že mu i druhý valčík věnuje. Tušila, že se na ni dívá, a tak lehce pokynula hlavou.

Znovu se otevřely dveře, stál tam Richard, galantně ji požádal o tanec, letmo pohlédl na kytici růží na sedačce. Ona, schovaná za šrabošku bez emocí, se cudně zachichotala a pozdvihla k němu ruku.

Tančili valčík, krásný valčík, ona byla výborná tanečnice, on dobrý tanečník. Nepromluvili ani slovo. Hudba utichla, zastavili se a ona, ač skoro v mdlobách, poděkovala orchestru potleskem. Opustila rychle parket, čímž si upoutala pohledy ostatních v sále. Jakmile vyšla z bílých zlacených dveří ze sálu do foyer, zraky se upnuly zpět na Richarda, který zmaten zůstal stát s prázdnýma rukama na parketu, sledujíc mizící Klaudii.

Vmísila se do davu a od hostesky si vzala další sklenku šampaňského. Procházela se, prohlížela si obrazy, každou chvíli byla někde jinde a tak, i přesto, že ji Richard hledal, nebyla skoro hodinu k nalezení. Před začátkem dalšího valčíku však již byla, klidná, ve svém lóži, kde mezitím přibyly další květiny. Na ty však nehleděla.

Přesně jak předpovídala, těsně před začátkem valčíku přišel Richard. Políbil jí ruku, nabídl jí rámě, odešli na parket. Tančili a on z ní nespustil oči. Ani tento valčík však nepromluvili. Dotančili, potlesk. Ač dotančili uprostřed parketu, vysmekla se mu a pod zraky ostatních tanečníků opustila sál.

Richard bezmocně hleděl na její vzdalující se postavu. Stál uprostřed parketu jako omámený. Němé pohledy propukly v šepot. Ohlušující šepot. On ale stále nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. “Co se vlastně stalo?” ptal se sám sebe, ale odpověď nenacházel, jen domněnky. “Ublížil jí snad?” ptal se dál, nenašel však nic.

Po chvíli se vzpamatoval, jeho mysl ho osvobodila a on se mohl konečně rozběhnout k těm zlaceným dveřím, pryč od těch lítostných pohledů tanečníků a šeptajících tanečnic. Bylo mu jedno, že jedná zcela proti pravidlům etikety, vyběhl ze sálu. Konečně měl pocit, že se může nadechnout. Rozhlížel se kolem jestli ji náhodou nezahlédne. Poznal by ji okamžitě, tím si byl jist. Kdyby tak mohl zahlédnout její tvář.

V jejím lóži ji nenašel. Zůstala tam jen jedna růže a prázdný lístek. Byl zmaten ještě víc. Ta představa, že mu zmizela, ho ubíjela, nechtěl a nemohl si ji připustit. Rozeběhl se z lóže a vrazil přitom do hostesky.

“Pardon... počkejte, neviděla jste dámu z tohoto lóže?” zeptal se jí s nadějí v hlase.
“Prosím? Ano, vlastně ano, počkejte, ta už přeci odešla, odnášely jsme jí ty příšerné květiny...” odvětila unaveně hosteska.
“To ne!” pomyslel si zoufale, “a nevíte, kde kam mohla jít?” zkusil.
“Jó to nevim, pane, ale zkusila bych ještě šatnu, jestli tam ještě nebude.”
“Děkuju moc...” stihl ještě křiknout na zmatenou hostesku, mezitím co již utíkal ke schodům.

Šatnářka si jen vzpomněla, že ta dáma s květinami nechala zavolat taxi, ale že prý ji pak už neviděla, protože se šla napít kávy.

Skoro porazil dveřníka, ale než se ten vzpamatoval, Richard už byl venku na schodech.

Rozhlíží se s nadějným úsměvem na všechny strany. Úsměv však opadá. Dívka s růžemi tu nikde nestojí. Nestojí tu ani přistavené taxi. Nikde nikdo není. Jen na ulici provoz aut, jak je to běžné.

Úsměv už se zcela vytratil, nahradil ho výraz zoufalství. Uvědomil si, že ji už možná nikdy neuvidí. Rezignovaně si sedl na schody a díval se do světel projíždějících automobilů.

Klaudie seděla v taxi. Smála se. Prohlížela si ty krásné růže a sdělovala ten zábavný zážitek taxikáři. Ta moc jí tak baví. Rozesmála se, když si představila to další zlomené srdce. Dalšího muže, co doufá, že ji zase potká, a tak všichni stále chodí v naději na plesy. V naději, že se jim vrátí. Ona se ale nevrátí. Nikdy.

Rozesmála se, otevřela okénko a škrabošku z něj vyhodila.

Na dalším plese bude o jednoho zoufalého muže víc, to jí ale k návratu nepřiměje. Protože tohle je pro ni jen hra.




Tato povídka vznikla v rámci projektu Synchronizovanné psaní verze 2.0
Ostatní povídky napsané na téma Návraty si můžete přečíst zde:

• Ondřej Trhoň - Zapomenutá lavička