Potřeby

Každý máme nějaké potřeby. Nebudu jako Freud a nezaměřím se jenom na potřeby sexuální, podle mě máme potřeb víc. Jsou různé. Některé jsou naprosto malicherné, jiné s námi hází víc, jsou dlouhodobé nebo jenom chvilkové. Potřeby ale má každý, jen je někdy těžké je přesně pojmenovat. Já mám potřeb spoustu.

Každé odpoledne se potýkám s krutou potřebou naprostého nicnedělání. Přijdu domů, sednu si na gauč a moje tělo mi vypoví službu. Odmítne se pohnout, je vyčerpané. Jakmile se ale odhodlám k pohybu a odnesu se do pokoje nekončí to. Můj mozek prostě nechce nic dělat, chce odpočívat, potřebuje odpočívat a tak vede moje tělo k nicnedělání. Moje super ego to má pak hodně těžké přemluvit mě k nějaké činnosti (tak třeba teď vede moje potřeba nicnedělání protože moje super ego mě nutí k učení se chemii). Bohužel pro moje studijní výsledky je moje super ego takhle odpoledne více méně bezmocné.

Ale jsou tu i jiné potřeby. Třeba, stejně jako většina dívek, mám potřebu se cítit hezky. To neznamená v mém podání "pohodlně", chci se prostě líbit sama sobě, bonusem je pak, když se líbím i někomu jinému. Jsem prostě holka. Holka, co si sem tam dává záležet. Když se cítím krásná jsem i veselejší a to za to stojí, ne?

Jsou místa, kde moje id dostává pěkně na frak a vyhrává super ego. Každé ráno. Vždy, když zaznamenám v tu vražednou hodinu (5:15) budík, strhne se ve mě bitva mezi id a super egem. Jedno mě chce nechat humánně spát, druhé mě tahá z postele. Tuhle bitvu asi po deseti minutách prohrávám a to zlé, zlé super ego mě tahá z postele, ke skříni, do koupelny, atp. Přitom id by chtělo ještě spát a uspokojit tak tu hlavní lidskou potřebu odpočinku. Má ale smůlu a frustrované odchází na snídani.

Potřebuju klid a vnitřně nemám ráda stres. Dobře, vybrala jsem si v tomhle ohledu asi špatnou školu.

Potřebuju společnost.

Potřebuju být sama.

Potřebuju nebýt přehlížená.

Potřebuju mít možnost kreslit, fotit, psát. Ne vždy možností využiji, ale čas od času umění vážně potřebuji.

Potřebuju být ve všem dobrá. Jo s tím je trochu potíž a někdy si říkám, že to fakt není třeba, ale moje super ego je mocné a chce ze mě vždycky vykřesat, co jenom jde.

Potřebuju chodit. Chodit na procházky, kde si myslím, že si pročistím hlavu, i když je to přesně naopak. Chodit po městě a povídat si s kamarádkou. Chodit po obchodech, jako každá druhá holka. Chodit na podpatcích, protože to prostě dobře vypadá.

Potřebuju toho hodně, ale nepotřebuju toho moc. Jsem ráda, že nejsem z těch rozmazlenejch fracků, co ke štěstí potřebují mít vše nejnovější, auto k osmnáctinám a rodiče, co mi koupí, co mi na očích vidí. Většina věcí, co potřebuji mnoho nestojí a přece z nich mám radost. Mít radost z maličkostí je v dnešním světě stále těžší a těžší, je to ale krásné, ne?

Čím budu?

Mám různé slabé chvilky, ale poslední dobou mě čím dál tím častěji znepokojuje jedna otázka, kterou si kladu: "Co budu dělat?" A to nemyslím jenom v krátkodobém horizontu několika hodin, ale po celý zbytek života, čím budu? V takových chvílích pak usedám k internetu a procházím stránky vysokých škol. Jako před pár dny.

Chtěla bych studovat v Praze nebo v Brně, od toho jsem se odpíchla, také mě už nějakou chvíli drží představa studia psychologie, tak jsem začala tady. Pročítám požadavky Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity, po střízlivém uvážení Univerzita Karlova padá. Takže tu mám psychologii na Masarykově univerzitě, ale na psychologii se hlásí čím dál víc lidí a berou jich málo, musím mít záložní plán. Co by mě ještě bavilo?

Začala jsem pátrat dál. Chodím na seminář z biologie a na naší škole získám dobrý fyzikální a matematický základ, tak jsem začala pátrat tímto směrem. Prozatím jsem zůstala v Brně a prolezla jsem Vysoké učení technické. Nějakou náhodou jsem se dostala na Fakultu elektroniky a komunikačních technologíí a odtud na Biomedicínskou techniku a bioinformatiku. Bioinformatička, co si pod tím mám představit? Tak jsem zapátrala, koukla na video k programu a nakonec jsem si tento obor zapsala do poznámek jako potencionální obor. Stále jsem si ale nebyla jistá, jak by mě to bavilo, čím bych pak byla a zda-li by mě to uživilo, hledala jsem dál.

Přeskočila jsem do Prahy na České vysoké učení technické a hledala alternativu k brněnskému oboru. Našla jsem: Fakulta biomedicinského inženýrství obor Biomedicinská informatika. I přesto, že bych studovala převážně v Kladně se mi tento obor začal zamlouvat ještě víc než ten brněnský. Zapsala jsem si ho taky, ale v hledání jsem neustávala. 

Kamarádka chce být pilot. Na tom lítání něco je, ale pilot, zvládla bych to? Začala jsem se zajímat, co se studuje na pozici letušky. Hm, školu nepotřebuji, stačí projít kurzem. Letušku si nechávám v záloze a hledám dál.

Přemýšlím, biologie mě baví, asi by mě i bavilo ji dál studovat, dokonce by mě bavilo pracovat v laboratoři. Při prohlížení nabídky Přírodovědecké fakulty se ale utvrzuji v tom, že moje největší slabina je chemie. Ta prostě není mojí silnou stránkou. Obor mikrobiologie a imunologie by mě ale skutečně bavil, ta chemie mě ale lehce děsí, nejsem si jistá, jestli bych to dokonale zvládla. Mikrobiologii ale ještě úplně nezavrhuji.

V hlavě si potom později večer rekapituluji, co jsem ten den zjistila, že bych mohla dělat, co by mě bavilo:

• Psychologie
• Biomedicinská technika a bioinformatika
• Biomedicinské inženýrství
• Letuška
• Mikrobiologie a imunologie

V ten moment mi ale došlo, že by mě toho bavilo mnohem víc, že nejsem zaměřená jenom na biologii a techniku, ale i jinak, bavilo by mě i:

• Fotografování
• Psaní
• Design
• Sociologie
• Jaderná fyzika

Je toho hodně, co by mě bavilo, a právě to si myslím, že je ten problém. Lidé, co už od šesté třídy vědí, že chtějí být zubařem vědí jakou si zvolit strukturu předmětů, na co se připravit, co je čeká. Mě ale zajímá široké spektrum oborů. Humanitní vědy, biologie, fyzika, umění, to vše by mě bavilo a dovedu si představit, že bych v tom byla i dobrá. Ještě jsem ale nezjistila, co je tím nejlepším oborem pro mě, jaké povolání by mě nejvíce bavilo a i uživilo.

Třeba časem. Ten čas se ale krátí.