#thewaytobratislava I.

Začátky cest jsou u mě vždy stejné. Ať jedu kamkoliv, jsem nervózní. Pro mě osobně tak cestování není spjato jenom se samotným aktem přemisťování se z místa na místo, ale patří k němu spousta věcí, a činností kolem.

Všechno začíná již den či dva předem. Balím. Co s sebou, jaké bude počasí, co tam budu dělat, potřebuji tohle nebo tohle nepotřebuji? Výběr zavazadla – jak velké, kufr nebo taška, vejde se mi tam vše, a co kabelka? Panika se stupňuje s ubíhajícími hodinami, a kolem jedenácté, kdy si uvědomím, co vše jsem si zapomněla zabalit, vrcholí. Jdu spát.

Ráno se budím hodinu před budíkem s panikou, že jsem zaspala. V hlavě si přehrávám, co vše si mám ještě zabalit. Hlavně nezapomenout kartáček na zuby, mobil, nabíječku, boty. Snídani sním ve spěchu, i když mám spoustu času. Vše si ještě zkontroluji a s posledním zapnutým zipem si oddechnu. Uklidním se, že mám určitě vše a když ne, tak se svět nezboří, zvládnu to, nejedu přeci do divočiny.

Najednou je tu minuta, kdy jsem si řekla, že vyrazím a já nemám ani boty. Rychle. Svižným krokem na zastávku, kde obvykle ještě tak čtvrt hodiny čekám.

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Moji cestovní rutinu ale narušil nezvaný host. Vyvedl mě z míry svou pouhou přítomností a můj neklid znasobil poté, co jsem se dozvěděla, že spolu pojedeme až do Pardubic. Nevědomky mi tak úplně rozbil plány a mou rutinu, musela jsem vše přehodnotit a brát na tohoto nezvaného ohledy. Když jste ze stejné vesnice, je hloupé říct ne a jet celou cestu vedle sebe, beze slova. To já prostě neumím, a tak jsme sdíleli cestu.

V Pardubicích jsem si koupila zpáteční jízdenku do Bratislavy - zklamali mě, nedali mi ji do obálečky jako obvykle – a byla jsem zase o něco klidnější. Teď najít schránku, hodit dopis milované osobě, a jít sehnat další potřebné věci – pití (na to jsem hrozná - na cestu do Bratislavy si kupuji jen jeden určitý druh ledového čaje), blok (do kterého původně píši ve vlaku tento článek) a jídlo. Mezi tím si udělat chvíli pauzu. Tu nejkrásnější pauzu a 10 minut s ním protelefonovat. Vzbudila jsem ho, kdo by taky takhle brzy normálně vstával. Krásně jsme si popovídali, nejraději bych jela za ním, ale to nejde. Musím se vrátit k tomu nezvanému klukovi, který byl tak neodbytný a hlídal mi tašky. Co se dá dělat. Za pár minut mi jede vlak a já na poslední chvíli sháním jídlo. Pak rychle na nástupiště a za pár minut nasedám do vlaku. 

Sedám si a jsem klidná. Jde průvodčí, označí mi jízdenku a jsem ještě klidnější. Pár kilometrů jsem stále klidná, ale pak, při průjezdu Českou Třebovou, si všimnu, že na mém sedadle má někdo rezervaci. Nastupuje v Brně. Co budu dělat?

Brno je za námi a já musela změnit místo. Skupinka důchodkyň, velmi nepříjemných důchodkyň, mě vyhodila z místa. Ale už jsem si našla jiné místo, sedím naproti příjemné důchodkyni, která si pamatuje, jak jsem si v Pardubicích kupovala čaj. Popovídaly jsme si, zhodnotily jsme mezinárodní dopravu, místenky a letní vedra a ona začala luštit sudoku, já psát. Vlak je klimatizovaný až běda, takže při 35°C venku tady pomýšlím na svetr a nejraději bych si vzala ponožky – které nemám. Cesta ubíhá, jedním uchem poslouchám kluky, vášnivě debatující o sítích a problémech s uchováváním energie, druhým uchem poslouchám ten specifický, monotónní zvuk vlaku, jeho kol řítících se po kolejích. Už jen hodinu dvacet, podotkla milá důchodkyně, to už máme větší část cesty za sebou.

Je skvělé, když se spontánně dáte do řeči s ostatními cestujícími. Proto miluji cesty vlakem. Dozvím se, že ti dva kluci zaujatí technikou jedou na tři měsíce pracovat do Budapešti a neumí ani slovo maďarsky. Dále pak, že ta paní je z Hlinska a jede za vnoučaty kamsi na Slovensko. Hovory o jazycích, právním systému, politice, cestování, technice. Miluji poznávání nových lidí, příběhů.

Cesta uběhla a najednou tu je tunel, podle kterého vím, že do stanice není daleko. Je čas se rozloučit a jít vstříct tomu, na co jsem se těšila. Na koho jsem se těšila. Vystupuji z vlaku a vím, že mě od neteřinky se sestřenkou dělí jen nádražní hala.