Román

Zase ponocuje. Ví, že jí to nedělá dobře a že by potřebovala dospat několik dní, ale nemůže si pomoct. Tohle byl vždycky její sen. Psát. Když se vžije do osudů svých postav neumí přestat. Ve dnech, kdy píše stoupne její spotřeba kávy a černého čaje na téměř neúnosnou hranici. Spí jenom, když usne na klávesnici a zdá se jí o dalších osudech jejích postav.Ty postavy. Alice si vždycky připadá jako čerstvá matka, když dá život nové postavě ze svého příběhu. Vymýšlí jejich životní osudy. Dělají, co ona chce, nikdy neodporují.

Byla to jen další noc, kdy psala. Ponořená do nešťastného osudu Marie, která neví, zda si vzít život nebo Leonarda, soucítila s Elizabeth, co ztratila svého manžela při autonehodě, to že byl v autě se svou milenkou se ještě nedozvěděla. Alice jí to plánovala prozradit až v další kapitole. Vciťovala se do postavy Andrey, která je zamilovaná do Leonarda, ale nemá odvahu mu to říct a raději jde na jeho a Mariin zásnubní večírek. Bavila se tím, jaké nečekané situace budou muset řešit její postavy v dalších kapitolách. Měla to vymyšlené. Když v tom...

Najednou její prsty běhaly po klávesnici samy. Nejdřív tomu nevěnovala pozornost, ale po pár napsaných stranách jí to začalo znepokojovat. Tohle nebyl příběh, co měla v plánu napsat, tohle bylo něco jiného. Co to je? Ptala se sama sebe a četla na monitoru řádky, co se objevovaly, ale ona si nebyla vědoma toho, že by je psala. Najednou se v jejím příběhu objevila nová postava. Nějaká Petra. Co tam dělala. Alice nejdřív nechápala. Sledovala slova, zjevující se na nových a nových stránkách dokumentu a nevěřila vlastním očím. Petra se začala přátelit s postavami, začala si s nimi hrát, využívat je, teď už to nebyla Alice, kdo si s nimi pohrával, byla to Petra. Vyzradila Elizabeth to o té milence a donutila jí ji zabít. Jak to? To by Alice nikdy nedopustila. Zhatila Alici plány s Mariinou svatbou. Donutila jí skočit pod vlak. “Co se to děje?” nechápala Alice.

Chtěla přestat psát. Usoudila, že potřebuje jít spát. Ale i když moc chtěla, nemohla se od klávesnice odtrhnout. Jen jednou rukou sáhnout po červeném hrníčku, co dostala od přítele k narozeninám, a napít se kávy. Pak zase psát. Už ani nechtěla vidět, co se děje jejím drahým postavám. Chtěla jít spát, vypnout počítač a pochopit, proč se to děje. Ruce jí klouzaly po klávesnici jako by nebyly její.

Doufala, že to byl jen zlý sen, ale něco, někdo uvnitř jí ji dával silně najevo, že to sen není. Někdo uvnitř ní psal. Psal pravý opak toho, co by napsala Alice, byla z toho někoho uvnitř sebe zoufalá, chtěla spát, ale ten někdo jí neměl v plánu pustit. Psala. Psala několik hodin.

Už bylo světlo, ale ona stále psala. Káva jí již došla, neměla co pít, co jíst, ale stále psala. Někdo uvnitř jí si s ní dělal, co chtěl. Psala a doufala, že vypadne proud, že ji někdo najde, že jí někdo pomůže. Věděla, že všechny tyto naděje jsou marné. Nikdo nepřijde, nikdo jí neodtáhne od klávesnice.

Alena vešla do dveří, měla pocit, že něco není v pořádku. “Jsem doma Alice!” zakřičela a odpověděla jí jenom ozvěna. “Haló ségra, ta Francie byla vážně skvělá, fakt ten měsíc tam byl skvělej! Haló jsi tady?” Nikdo se jí neozval. Došla do pracovny a našla Alici ležící na klávesnici. Neusnula, už se neprobudí a na monitoru svítí dopsaný román.