Většina lidí má ráda alespoň v něčem rutinu. Dobře nebudu mluvit za většinu lidí, které stejně neznám a budu mluvit za sebe. Mám ráda rutinu. V něčem. Někdy jsem prostě ráda, že se mohu na něco spolehnout, že něco bude tak, jako vždy, tak samozřejmě, bez přemýšlení o tom, že by to vůbec mohlo být jinak. Naplňuje mě to jistotou, štěstím. Jistotu mám ráda, bez ní se cítím ztracená.
O to horší pro mě potom je, když ta moje jistota nepřijde. Čekám. Hlavou se mi začíná honit nepřeberné množství neuvěřitelných myšlenek o tom, proč je to teď jinak. Katastrofické scénáře, nepravděpodobné sledy událostí, to vše je najednou v mé hlavě a ta, ztracená, bez jistoty, těmto scénářům začíná věřit. Je jasné, že mi vyvstanou i myšlenky na to, jaká banalita se určitě stala, že to přeháním, a že to, co jsem si vymyslela je přeci tak neuvěřitelné. Tento vnitřní hlas je ale rychle převálcován dalšími variacemi na ztracenou jistotu.
V tento okamžik si připadám příšerně, skoro jako v depresi, oči doširoka rozevřené nepřipouštějící si slzy, a to známé svírání na hrudi. Nemám ráda, když nevím, co se děje. Nemám ráda ztrátu jistoty, je to jedna z mála věcí, na které se dá spolehnout.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire