Je mi sedmnáct prosím...

Dnes jsem se nevzbudila do dne, jaký v poslední době obvykle prožívám. Vstávat se mi ani za mák nechtělo. Poprvé do školy. Po víc jak třech týdnech. Komu by se taky chtělo vstávat, zvláště, když je to asi o pět hodin dříve, než jsem si zvykla vstávat? Ale vstala jsem. Oblékla jsem si krásné nové šaty, které jsem si už více jak tři týdny chtěla obléct a šla snídat.

Nic. Nikdo mi nepopřál. Dobře, řekla jsem si, třeba se něco chystá, třeba ještě popřejí. Vyjeli jsme do školy a nic. Vysadili jsme bráchu u jeho školy a nic. Jeli jsme do Pardubic a nic. Nevydržela jsem to. “A abys věděl, tak mám dneska narozeniny...” Prý to ví. Prý chtěl popřát odpoledne. Prosím.

Po třech týdnech zase prohodím pár slov s recepční katastru a jdu do školy. Tak moc se mi tam nechce. Cestou se ještě stavím v obchodě koupit si pití. Koukám na stojany s nepřeberným množstvím nápojů. Nakonec sahám po neperlivé vodě (já vím, že ta citronová matonka toužila být mou, ale já jí musela říct ne!). Uklízím peněženku, první dveře z obchodu mi podrží pán s berlemi (skutečně jsem je chtěla nejdříve podržet já jemu!), druhé dveře mi podrží nějaký student. Oběma s úsměvem poděkuji a v duchu si řeknu, jak ten den nakonec začíná docela hezky. Sluníčko svítilo a já došla k té hrůzu nahánějící budově zvané gymnázium.

Zajít do jídelny, ukázat se kuchařce, která mi bude vařit a dávat moje speciální jídlo - dosti pochybuji o tom, jak moc bude dieta v jídelně poživatelná. Milá kuchařka, usměvavá. Pak oběhat spoustu věcí, učitelé, sekretářka, do toho se učit... bylo toho dneska prostě moc.

Vyčerpaná nasedám do auta, přání od táty (už jsem ani nečekala). Mám přání. Galanterie. Nikdy nepochopím tátův styl komunikace, když mi to prý bude trvat tři minuty tak ano, ale jinak ne. Ptám se proč. Potřebuje ještě tam, tam a tam a za chvíli vyzvednout bráchu někde úplně jinde. Nakonec to prý zas tak vážně nebral, jedeme do galanterie. Galanterii mám ráda, už jako malá jsem měla. Dnes potřebuji stuhu na šaty. Nemohu se rozhodnout která barva, tak beru rovnou tři. Žlutá, červená a bílá. S úsměvem na rtech platím třináct korun a ve větru jdu rychlou chůzí k autu. Musím si držet sukni. Moc fouká. Je to trochu komické.

Znovu si sedám do auta a teprve teď na mě padá ta pravá únava. Nepřítomný pohled z okna a rádio puštěné. Kulisa, abych nemusela moc mluvit. Po neskutečně dlouhé cestě nasedá brácha a jde se nakooupit. Běžný nákup ale. Ale pak najednou, že táta potřebuje do vedlejšího obchodu.

Doma dostávám velkou kytici růží. Je krásná. Mám moc velkou radost, květiny miluji. Když se všichni někam vypaří jdu rychle pro poštu. Jak já ráda dostávám dopisy. Zvláště některé.