Vysvobození

Pochmurné odpoledne, ale ona to nevnímala, zastavila se před výkladní skříní a nepřítomně hleděla na svůj odraz. Zaklepala hlavou, jako by chtěla rozehnat myšlenky a svoji nepřítomnost. Podívala se ještě jednou. Nemohla se poznat, vypadala o tolik starší a zbídačenější, než jak si sebe pamatovala.

Anna byla krásná, svěží a vždy usměvavá mladá žena, nebo ještě dívka, podle jejího názoru tak akorát na vdávání. Měla svého přítele, kterého milovala, plánovala si s ním budoucnost, svatbu, děti. Byla šťastná a měla pocit, že jí nic neschází, dokonce měla i práci, která ji bavila a měla z ní slušný plat. S Petrem, jejím přítelem, k sobě byli vždy upřímní, věděli o sobě snad vše a i přesto, nebo právě proto, spolu byli tak šťastni.

Jedno podzimní, deštivé odpoledne ale vše změnilo. Jela z práce a myšlenkami již byla u sporáku, přemýšlela, jakou dnes udělá omáčku na těstoviny, přítel totiž miluje těstoviny. Najednou ji ale něco vytrhlo ze snění. Záblesk světel. Náraz. Tříštící se sklo. Bolest. Pak už si nic nepamatuje. Probudila se až v nemocnici.

Když otevírala oči, šlo to s velkou námahou, jako by spala tisíc let. Na pohyb neměla sílu, tak jen otevřela oči a dívala se do stropu, odhodlala se i prošmejdit očima místnost, kam jen viděla. Na nočním stolku ležely květiny. Tulipány. Vzpomínala si, že je milovala. Ale bylo to tak dávno a nejasné.

Zničeho nic uslyšela hlas. Rozhlédla se ještě jednou pečlivě po místnosti, ale nikdo tam nebyl. “Něco se mi muselo zdát”, pomyslela si. Upadla znovu do lehkého spánku, když tu ji z něj opět probudil ten, nyní již známý, hlas. “Kdo je to?” vykřikla a probudila se. Svou projevenou aktivitou vyvolala zájem sester o její osobu. Z jejich pohledů nepoznala, zda-li jsou rády nebo jsou naštvané, že mají o starost navíc. Přišly, neprohodily s ní ani slovo, ani ona nepromluvila, jen se zmateně koukala kolem na to, jak kontrolují přístroje, kanylu, kapačku. Odešly a nechaly ji jejím zmateným myšlenkám.

“Kdo byl ten hlas?” ptala se v duchu sama sebe, když tu jí ten samý hlas odpověděl.
“Copak ty mě neznáš?”
“Kdo to mluví?”
“To jsem přece já Jana.”
“Kdo jsi? Kde jsi?”
“Já jsem ty.”
“Lžeš, ty blbý fórky by už mohly skončit, vylezte, to už není vtipný.”
“Tak mi nevěř, ještě uvidíme.”

Anna usnula vyčerpáním a zmatená se chvěla v noční můře. Když se probudila, měla pocit, že to bylo celé jen zlý sen. Z omylu ji ale vyvedlo ostré: “Tak už jsi konečně vzhůru? Ty bys taky pořád spala.”
“Byla jsem vyčerpaná.” měla se Anna potřebu bránit, i když nevěděla před čím, před kým.
“To si nech pro někoho jinýho. Já jsem se zatim koukla na tvuj život. Docela nuda bych řekla.”

To bylo na Annu příliš. Ta zlá neviditelná osoba. Kdo byla? Jak mohla říkat něco takového? Anna bývala šťastná, ale teď měla slzy na krajíčku.

“Já nemám nudný život!” vykřikla. Ale teď si uvědomila, že nekřičí ústy, ale v hlavě.
“To máš pravdu, jsou tam i docela zajimavý momenty. Třeba to, tamto, s tim kolegou. Tos Petrovi neřekla co? Pche, že se nestydíš.”
“Jak to sakra víš? Kdo ti to pověděl? Nech mě a můj život na pokoji!”
“To by se ti tak líbilo, co? Sotva jsem přišla už bych mizela? Tak na to zapomeň, moje milá. A tamto. Ts, já nepotřebuju, aby mi to někdo řikal. Mi to řikáš sama, abys věděla!” posměvačně odvětila Jana. “Vim o tobě všechno, nebo se o tom dozvim, milá zlatá. Já se nenechám tahat za nos, to si nemysli. Mě jen tak nevoblafneš!”
“Jdi pryč! Já tě nechci!” snažila se z posledních sil zakřičet uvnitř sebe, ale věděla, že je to naprosto zbytečné, že se Jany jen tak nezbaví.
“Jo, to máš pravdu, mě se jen tak nezbavíš, a taky si myslim, že by bylo lepší o mně tvýmu vlastně našemu přítelíčkovi nic neříkal. Ještě by na nás žárlil. Che.”

Po týdnu v nemocnici, po týdnu s nesnesitelnou Janou, se vrátila domů. Domů ke svému, vlastně nyní k jejich příteli. Všiml si, že je na ni něco jiného, že dlouho zvažuje slova, jakoby o ně uvnitř sebe vedla bitvu.

Šly týdny a Petr se s Annou rozešel. Chápala ho a Jana si z ní kvůli tomu pěkně utahovala, prý si ani neumí udržet chlapa. Smála se jí. Pořád ji kritizovala, vše zlehčovala, byla jako malé panovačné dítě. Bezcitná. Anna se snažila od ní odpoutat. Nepodlehnout ji, alespoň na krátký okamžik dlouhého dne. Jakmile se jí to začalo trochu dařit a poznala Janin charakter, už věděla, za co se jí Jana posmívá nejvíce, tak se začala snažit jí ty nejzásadnější okamžiky tajit. Bylo to tak neuvěřitelně těžké, tajit něco sama před sebou. Věděla ale, že nemá na vybranou. Nechtěla poslouchat další Janiny výsměchy.

Stala se z ní troska. Ubohá žena zdrchaná svým vlastním já. To ale nikdo nevěděl. Všichni viděli jen příliš ztrhanou ženu, zřejmě po těžkém rozchodu, co už rezignovala na svůj osud a štěstí.

Často se zastavovala před zrcadly a výkladními skříněmi. Dívala se na sebe a snažila se vypnout posměch Jany. Snažila se jí tajit, jak moc ji nenávidí, protože by vyvolala předem prohranou hádku. Snažila se jí tajit to, že se jí začal líbit ohleduplný kolega, protože Janě by nepřišel dostatečně sexy. Byla z toho vyčerpaná, ale neměla na vybranou.

Kolikrát již pomyslela na sebevraždu. Ale Janě se tu líbilo. Byla jednoznačně proti. Těžké jí oponovat.

V to pochmurné odpoledne, při další hádce s Janou, kdy čelila nechápavým pohledům kolemjdoucích, opovrhovačných pohledů mladých slečen a kdy se jí obloukem vyhýbaly malé děti, se snažila myslet na něco nekonfliktního. Dívala se do nebe, fascinovaná mraky, které sice Janu nudily, ale teď jí to bylo jedno.

Najednou zaslechla hluk, křik, otočila se a s nadšením v očích zahlédla světla řítícího se kamionu. V tom zlomku vteřiny si uvědomila, že nepřežije. Byla najednou nepopsatelně šťastná.


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Tajnosti”. Povídku “Krabice” a “Jana” můžete najít na těchto skvělých blozích.

Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?