vendredi 6 avril 2012

Tajný ctitel

Byl to jeden z těch letních večerů, kdy zapadá slunce, je teplo a není jasné, zda je večer či noc. Všude byl klid, ale plno lidí. Lidé byli všude - v zahrádkách před kavárnami a bary, v ulicích romantické dvojice a skotačící děti. Nic neutichalo, spíše naopak ožívalo. Jak to ostatně v přímořských letoviscích bývá.

Musela pryč, rychle, to věděla, nemohla tam být už ani den. To vše si sumírovala v hlavě cestou do hotelu. Zavolala si taxi, připlatila si za zatmavená okénka. Nemohla riskovat, že ji zahlédne, mohl být kdekoli. Jakmile usedla do taxíku, oddychla si. Ještě zkontrolovala, zda je někdo nesleduje. Dobrý. Teď byla na chvíli klidná, ale blížili se do hotelu. Nasadila si šátek a velké sluneční brýle. Ve spěchu nervózně zaplatila, elegantně vystoupila z vozu a rychle, jak jen to dovolují dobré mravy a vysoké podpatky, se přemístila do haly hotelu. Šla rovnou k recepci.

“Nepřišla mi nějaká pošta? Na jméno Ema Roux…“, ta otázka byla naprosto zbytečná a recepční jí již podávala objemnou složku dopisů. Ostatně jako každý den. Byly to dopisy, ze kterých šel strach. Dopisy, které by za dané situace byly i milé a měla by z nich radost, ale ten muž, ten muž, od něhož byly, ten ji děsil. Milostné dopisy, v nichž jí tolikrát vyznal lásku, a když dostala první, byla v sedmém nebi. “Tajný ctitel,” řekla si. Po tajném ctiteli touží každá žena, zvláště když vás zahrnuje květinami, bonbony a krásnými dopisy.

Začalo to nevinně. Jednou za měsíc přišel dopis od neznámého ctitele v krásné obálce. Pak se intervaly zkracovaly, začaly chodit květiny, bonbony. Stále to bylo ale v mezích neznámého ctitele, tajného obdivovatele. Pak jí ale začal psát osobnější věci, psal jí, kde ji viděl, s kým ji viděl, posílal ji její fotografie z různých míst. Začínala mít strach. Odjela tedy z Paříže sem do Marseille, na Azurové pobřeží, kde doufala, že si užije trochu anonymity a soukromí. Nevěděla, jak moc se mýlila. Hned první den pobytu, sotva se stačila ubytovat, již měla na recepci dopis. Dopis, ve kterém stálo, jak moc jí to dnes v letadle slušelo. Takhle to šlo pár dní.

Třetí den. Probudila se, pokojská jí donesla snídani a... květiny, obrovská kytice růží rudých, jako bylo její příjmení. Na dotaz, kdo je poslal, odvětila pokojská suše, že neví, přišly na recepci. Po snídani se šla projít, stejně jako každé ráno, sedla si do kavárny u pobřeží, dala si kávu a četla noviny. Nedůvěřivě se ohlížela po ostatních hostech, zda ji někdo nesleduje. Pak se to stalo. Její oči se setkaly s jeho. Lekla se tak, že převrhla šálek kávy na své ještě nedočtené vydání Le Figaro. Nespouštěl z ní oči, ve spěchu zaplatila, nečekala na vrácení drobných, zvedla se a šla. Šla asi deset minut, když se poprvé odhodlala se ohlédnout. Byl tam. Nebyl ošklivý, nebo děsivý, ale byl tam. Sledoval ji, sledoval ji na každém kroku a ona mu nemohla uniknout.

Tehdy se vrátila do hotelu, který do západu slunce neopustila. Nakonec měla pocit, že se jí to muselo snad jenom zdát, a tak se odhodlala a šla ven na večeři. Ve své oblíbené restauraci se nechala obskakovat obsluhou a pomalu přicházela na jiné myšlenky. Objednala si dobré víno, které milovala, k tomu její oblíbené těstoviny, které zde uměli snad nejlépe z celé Francie. Po druhé skleničce už víno odplavilo smutek a pocit bez naděje. Měla opět pocit štěstí, úsměv se jí rozlil po její dlouho skleslé tváři a s radostí si nechala donést ještě čokoládový dort.

Ohlédla se za číšníkem, to byla chyba. Všechno bylo zpět, její vyděšený výraz a nyní i slzy. Přes slzy a nechápavé pohledy stolovníků snědla svůj čokoládový dort, zaplatila a odešla. Byla rychlá a než její pronásledovatel stačil zaplatit, skryla se v taxíku.

Na cestě z recepce s kabelkou v ruce jedné a dopisy v ruce druhé plakala. Nevěděla, co má dělat, věděla jen, že musí hned pryč. Někam daleko a nesmí plánovat. On by se to dozvěděl. V pokoji si lehla na postel a chvíli jen nechala slzy téct po své tváři. Vzpamatovala se, sedla si na posteli, utřela si slzy do kapesníčku. V koupelně si opravila svoje líčení, přeci jenom, když se cítila krásná, vše šlo lépe, a dala se do balení.

Sbaleno měla do hodiny, převlékla se do něčeho, co na sobě ještě neměla, přes vlasy si uvázala hedvábný šátek a vyrazila. Účet v hotelu již zaplatila převodem, aby ji náhodou neviděl u recepce a tak rovnou nasedla do připraveného taxi. Cíl byl jasný. Letiště.

Cestu na letiště znala, tak se ani nerozhlížela kolem a kontrolovala si doklady a peníze. Měla, zdálo se, vše. Pak ale vzhlédla a podívala se z okna. Tohle nebyla cesta na letiště. Tudy se na letiště určitě nejede. “Já jsem chtěla na letiště, spěchám pane.” Jakmile to dořekla, podívala se na řidiče. Zbledla, jako blednou ti, co umírají hrůzou. Řidič se jen ohlédl a s děsivým spokojeným úsměvem na tváři zašeptal: “Copak ty mě nechceš poznat, Em?”


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Skrytá identita”. Povídku “Nepřítel národa” můžete najít na mém oblíbeném blogu:  www.pankaplan.cz .


Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire