mardi 24 avril 2012

Hlad

Sedím v osamělé pracovně zastrčené v budově tak, že by ji ztěží kdokoliv našel. Sedím u okna, koukám z něj a snažím se nemyslet na to, jaký mám hlad. V hlavě si přehrávám události posledních hodin, ten osvobozující okamžik, když mi před devátou sundali Tu věc. S drobnou depilací odešlo svědění, lepení a strach o zmařené výsledky. Zmizela i nutnost zapisovat si každý krok po schodech, každé zamotání hlavy a každé z mých mnoha jídel. Svoboda. Ale něco stále nezmizelo a nějakou dobu nezmizí. Ten hlad.

Je půl jedenácté a jediné, co jsem dnes pozřela byla drobná snídaně. V šest ráno. Začínám cítit takovou slabost a hrozba nadcházejícího vyšetření, kterým mě všichni děsí mi mnoho nepřidává. Proto nesmím jíst, kvůli dalšímu vyšetření. Kdy jen to skončí. Test na nakloněné rovině. Připomíná mi to laboratorní práce z fyziky, ale protokol asi vyplňovat nebudu. Já ne. Tentokrát to někdo udělá za mě. O mně.

Vykouknu z okna, přilétá vrtulník. Koho asi postihl osud milionkrát horší než mě? Připadám si tak bezvýznamná a moje problémy jsou vlastně tak malicherné. Měla bych to asi přestat řešit, ale jsem tak vyčerpaná. Nemám sílu na nic. Jen jsem teď šťastná, šťastná, že nejsem pacient na palubě vrtulníku.

Sedím v zastrčeném rohu pracovny, za několika zavřenými a zamčenými dveřmi, od kterých mají klíče jen ti vyvolení. Oddělení, co nahání hrůzu. Kdo se sem dostane tak je to s ním zlé. Nukleární medicína, v pavilonu spolu s onkologií. Tolik nešťastných lidí, co jsou na tom o tolik hůře než jsem kdy sama byla. Žalostné pohledy na pacienty, žalostné jsou i jejich příběhy. Nejsmutnější mi ale přijde, když přivezou člověka, častokrát to ani není poznat, zda-li je to člověk, aby mu konstatovali mozkovou smrt. Tolik zmařených a nešťastných osudů. A já s těmi malichernostmi v mamčině pracovně čekám na další test.

Mám z tohoto místa, fakultní nemocnice, trochu úzkost. Zároveň to tu ale začínám mít celkem ráda. Přívětivé prostředí, lepší než kterákoliv nemocnice předtím. Začínám se tu cítit jako doma a to mě trochu děsí. Chtěla bych mít domov někde jinde. Bez bolesti a utrpení jeho obyvatel. A mě samotné.

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire