mardi 13 mars 2012

The way to Bratislava

Večer před cestováním mě vždycky chytne příšerná panika, že jsem zapomněla něco velmi velmi důležitého, bez čeho se neobejdu a nejspíš bez toho ani nemám šanci přežít. Jistěže tyto obavy jsou více než nepravděpodobné, ten zneklidňující pocit v břiše ale stále přetrvává. I přesto, že jsem si zavazadlo stokrát zkontrolovala, i přesto že jsem se deseti lidí ptala, co bych tak mohla zapomenout. Vždy se něco více či měně důležitého zapomene. 

Největší strach pak mám z toho, že si na nádraží koupím špatnou jízdenku, že bude neplatná, že mě vyhodí z vlaku, že mě nepustí přes hranice nebo dokonce nasednu na vlak opačným směrem. Proto si teď už po sté čtu název svého vlaku, všechny důležité časy mám tučně napsané na žlutém papírku v peněžence a až tohle dopíšu půjdu si ještě dopsat číslo vlaku... Jen pro jistotu.

Jistěže bych normálně takhle nešílela. Ale normálně nejezdím do zahraničí sama. Nebo mě aspoň někdo doprovodí na nádraží, někdo mě posadí do vlaku, někdo počká až nastoupím a ujistí mě, že to je TEN správný vlak. 

Už se vidím jak se na peróně nervózně ptám průvodčího na vlak, který tam má jasně napsáno kam jede. Budu vypadat jako totální idiot, ale co, lepší než se najednou ocitnout třeba v Německu (brr děsná představa). Ve vlaku si zoufale budu hledat místo vedle důvěryhodné osoby a pak se v jakémkoliv jazyce zeptám, jestli to je TEN vlak. Jen pro jistotu.

Ale nejvíc si oddychnu, až mi dá průvodčí razítko na jízdenku. To pak budu úplně v klidu. Teda další tři hodiny budu v klidu. Pak se zas začnu stresovat, že nevystoupím na Bratislava - Hlavná stanica, ale někde úplně jinde. 

Pak vystoupím a na peróně nikdo čekat nebude. Protože určitě budou čekat před nádražím. A já budu zmateně hledat východ a skákat v davu abych viděla strejdu. V ruce telefon, ze kterého v davu stejně nic neuslyším. 

A pak. Pak někoho konečně uvidím. Rozběhnu se s taškami a obejmu toho někoho. Šťastná, že jsem v bezpečí, že jsem to zvládla. Šťastná, že jsem neskončila v Německu, v Maďarsku, v Rakousku ani nikde jinde. Šťastná, že jsem v Bratislavě u své rodiny, kterou jsem neviděla věky. Se svou nejúžasnější neteřinkou a kmotřenkou na světě a se všemi ostatními. Ale hlavně šťastná, že jsem přežila.

Přejte mi šťastnou cestu :)

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire