lundi 19 mars 2012

Neurologie

Překvapivě mám ráda, když přijdu za mamkou do práce. Mám tehdy pocit, že je na mě pyšná. Vždy se jdeme projít dolů za sestřičkami a všude, kam 'nutně' musí jít. Nevadí mi to, jsem ráda, kdo by nebyl rád, když je na něj někdo aspoň někdy očividně pyšný.

Dnes u mamky, ostatně jako vždy, nejsem jen tak. Zase vyšetření. V živé paměti mám ještě kardiologii, celodenní holter, endokrinologii a milion odběrů a ultrazvuků snad celého mého těla (a to beze srandy). Dneska jsem tu kvůli vyšetření, které je zatím v plánu poslední. Kéž by.

V čekárně dětské neurologie jsou přede mnou dva pacienti, zakřiknutá holčička se zlatými lokýnkami a chlapeček navštěvující první třídu, nyní píšící úkol z angličtiny. Připadám si nepatřičně, přišla jsem klapajíc podpatky a pohledy maminek jasně dávají najevo otázku: "Kolik jí tak sakra může být?". Sedám si, sundávám si bundu a snažím se více zhodnotit okolí.

Prvňáček jménem Michal je evidentně dosti hyperaktivní dítě a jak je v jeho věku docela běžné nedovede se dlouho na nic soustředit. Docela lituji a obdivuji jeho maminku, která je svolná k nekonečným hrám typu "myslím si zvíře", i když je velmi zaměstnaná jeho právě probuzeným bráškou. Je překrásný na všechny se nasmívá, má obrovské oči. Michal na něj evidentně dost žárlí, snaží se strhnout veškerou pozornost čekárny na sebe.

Holčička sedící v koutku na dětských židličkách je jeho pravý opak. Je klidná, velmi nesmělá a zřejmě těžce navazuje bližší kontakty, i když je velmi usměvavá, v tom úsměvu něco chybí. Fascinovaně kouká kolem a je schopna i pět minut koukat na jeden objekt nebo si prohlížet knížku. Velmi zajímavá holčička, o kterou ale mají rodiče z nějakého důvodu strach, protože s ní přišli oba, ne jen jeden, jak bývá obvyklé. Těžko říct, co ji trápí.

Byla jsem objednaná na jednu hodinu odpolední. Jsou dvě a já konečně jsem na řadě. Paní doktorka je zajímavá vstřícná mladá paní poznamenaná častou komunikací s malými dětmi, takže i při hovoru se mnou jí újíždějí ty typicky dětské slovní obraty. Je to roztomilé. Trochu uklidňující, trochu znepokojující. Všechno jí znovu popíšu, jako jsem již popisovala tisíckrát. Ptá se mě ale na někdy trochu jiné věci, které sedí její specializaci. Uvědomuji si další věci a souvislosti, kterých jsem si nikdy nevšimla. Chození po doktorech je skvělá forma sebepoznání, i když trochu vyčerpávající, abych řekla pravdu.

Teď říká něco, co jsem nečekala, že přijde. "Tak a teď šup do spodního prádla, prohlédneme si tě." Řekla to tak dětsky, ale stejně jsem se toho ostrého projevu trochu polekala. Procházím se po místnosti (zjišťuji, že prý mám špatné držení těla) prohmatává mi záda, zátylek, kladívkem zkouší všechny možné klouby od kolena až po konečky prstů, zkouší, zda dokážu sledovat pohybující se objekt, zda dokážu držet ruce ve vzduchu, nohy ve vzduchu, ... Velmi stresující, ale konečně se mohu obléci.

Zase píše. Koukám trochu přes rameno. Vím nemá se to, ale ta nervozita, ten strach. Stejně tomu nerozumím, používá víc zkratek než kterýkoliv doktor. Začíná mluvit, říká, co zjistila. Abych řekla pravdu, moc si z toho nepamatuji. Všechno přebila jedna věta. Věta po které se mi leknutím skoro zastavil dech. "No a tak si myslím, že by bylo nejlepší si tě tu na týden nechat a provést všechna potřebná vyšetření." Nechat? Na týden? Tady? Cože? Kdy? Ne! Cože? Tady? Na týden? Nechat? V nemocnici?

Moji ztrátu řeči pochopila, jako že si to nechám ještě chvilku projít hlavou. Stejně mi nedává na vybranou. Musím souhlasit. Nechce se mi. Uvnitř křičím, v hlavě mám paniku. Evidentně nemám ráda nemocnice. Sama se svým reakcím divím.

Prý se za pár dní ozvou. Domluví termín. Po Velikonocích. Snad. Nechci, ale bude to tak asi nejlepší. Aspoň to všichni říkají.

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire