Medici

Dnešní den mě velmi potěšil a zklamal v jednom. Spolu s mojí spolubydlící jsme byly požádány, jestli bychom nepomohly medikům při výuce. Jsme totiž jediné na oddělení - včetně sester a doktorů, které mluvíme anglicky. Proč ne, řekly jsme si, aspoň se nějak zabavíme a získáme novou zkušenost.

Je osm hodin ráno. Vchází sestra a za ní netrpělivě stepuje hlouček šesti mediků. Rozdělují se do dvou skupin a rozdělují si nás. Jsem ráda, že dostávám ten sympatičtější hlouček. V 'mé' trojici byli dva Indové a jeden s pro mě neidentifikovatelnou národností - Afričan? Afroameričan? - zdají se být moc fajn. Lámavou češtinou se mě ptají, jestli mluvím anglicky. Velmi je uklidním, když zjistí, že anglicky mluvím, i když hned dodávám, že nijak moc dobře, pro jistotu. Začíná zpovídání. Popisuji své nynější obtíže, proč jsem v nemocnici, v historii se vracíme hlouběji a hlouběji do minulosti, až se dostaneme k roku 2008, kdy jsem poprvé ve škole zkolabovala. V té změti dat se pomalu ztrácíme, ujasňujeme si je a opět se ztrácíme. Je to zajímavé, zábavné, smějeme se našim nedorozuměním a nepochopením. Postupně sestavujeme takovou menší časovou osu: 2008 - první kolaps, od té doby občas omdlévám; 2010 - začátek častějších bolestí hlavy; prosinec 2011 - kolaps v divadle, zlomový bod, po kterém si uvědomuji neustálou bolest hlavy a častější pocity na omdlení a omdlévání; leden 2012 - návštěva doktorky a začátek testů; toto pondělí - nástup do nemocnice. Sepisujeme také seznam vyšetření, na kterých jsem byla, u kterých vím výsledky, tak se s nimi podělím, moc jich ale není, jsem dítě, nikdo mi tu nic neřekne.

Od povídání přecházíme k vyšetření. Lehám si, zkoumají mi reflexy, kladívkem mě poklepávají snad všude na rukou a na nohou, celkem asi deset minut sleduji hýbající se prsty, tužky, světýlka. Překvapuje mě, že to dělají úplně jiným stylem, než jsem dosud byla vyšetřována. Mračím se, usmívám se, zvedám obočí, vyplazuji jazyk, připadám si jako malé dítě, je to docela zábava, až na někdy vážné pohledy oněch mediků. Ale zas tak vážně se naštěstí netváří, spíš se všichni usmíváme. Jen je trochu vyděsí, když vstávám. Mám stát s patami a špičkami u sebe, nataženýma rukama a zavřenýma očima. Řídím se pokyny, najednou padám. Indové mě chytají, zjevně zaskočeni mou reakcí na tak snadný pokyn. Zjevně to o mě dost vypovídá. Opakujeme toto házení si se mnou ještě několikrát, se stejným výsledkem, jen moje tělo se rozhodlo zkoušet jejich reflexy a padá si na jakou stranu se mu zlíbí. Sama jsem tím zaskočena. Ještě jsem lechtána a škrábána na různých částech těla. Lechtivá nejsem, nebo skoro nejsem, takže mi to vůbec nevadí, jen říkám, jestli jsou moje reakce nereakce normální. Snad ano, kdo ví. Oni ano, já ne. Velmi vřele se s úsměvem loučíme, bylo to zajímavé zpestření dopoledne.

S Eliškou se ještě dlouho smějeme a popisujeme si navzájem vtipné situace a nedorozumění mezi námi a našimi mediky. Najednou vchází sestra, že v deset nám sem přijde další skupina. Eliška má právě kapačku, tak je mi jasné, že skupina se bude muset ujmout mě. Lituji je předem.

V deset hodin, skoro jako hodinky. Vchází sestra a vede ne skupinu, ale jednu medičku. Španělku. Sympatická dívčina menšího vzrůstu s dlouhými hustými vlasy a výraznými brýlemi s černými obroučkami. Španělka. Španělé si prý angličtinu pošpanělšťovávají, to bude ještě zajímavé, říkám si. A skutečně ano. Již po pár větách mi je jasné, že jistá komunikační bariéra tu bude. Naštěstí ji s Eliškou jakž takž rozumíme a na vše ostatní je tu Google překladač. Ten využíváme relativně hojně. Zvláště, když se mě ptá, jestli jsem byla na vyšetření “cerebrospinal fluid” a opakuje to stále dokola, vůbec jí nerozumíme. Sousloví “mozkomíšní mok” totiž překvapivě moc často v běžném hovoru nepoužívám. No nevadí. Chudinka píše právě zkoušku a neví ani, co je to “latentní tetanie” tak si to googlíme, bohužel ani to ji nijak zvlášť k pochopení nepomohlo, i když jsme se pak dostaly i k hledání ve španělštině. Přecházíme tedy k vyšetření, které provází její evidentní nervozita. Nejvíce ztroskotáváme na neschopnosti rozsvítit baterku na svícení do očí. Po asi třičtvrtě hodině, kdy se posledních pět minut ujišťuje, jestli náhodou něco nezapoměla, se s ní loučíme. Snad zkoušku udělá.

Díky těmto medikům jsem ale prošvihla vizitu. No nevadí.

Je pátek a já chci na víkend domů. Se mnou se tu nikdo nebaví, ale mamka byla právě seznámena s propustkami. Mají to skutečně chytře vymyšlené. Propustka je možná jen na 22 hodin, totiž na tolik, aby nemocnice i za tento den neden dostala od pojišťovny peníze. Kdybych chtěla jít domů na celý víkend, nemohla bych tu pak být jenom na pondělí nebo jen do úterka, ale musela bych tu zcela zbytečně být až do středy. Vyždímej z pojištěnce a pojišťovny co se dá.

Mamka tedy přestupuje na jinou taktiku. Chce, aby mě propustili úplně a to ORL a test na nakloněné rovině bych si dochodila ambulantně. To se jim samozřejmě nelíbí. Přijdou totiž o peníze. Naštěstí paní doktorka, moje jmenovkyně (vůbec první jmenovkyně, co jsem kdy viděla) se za mě u vrchní doktorky přimlouvá. Po několika hodinách čekání v nejistotě se již smířená s osudem opuštěné pacientky uvězněné přes víkend v nemocnici dozvídám, že jdu domů. A už se nebudu vracet. Euforie štěstí. Hned chci balit. Píši ještě dopis Elišce na rozloučenou, protože ta si jela na víkend domů.

Jsem sbalená. Další čekání, až se dostaví vrchní doktorka a podepíše moje propuštění. Nedočkavá, vyčerpaná, tak neuvěřitelně vyčerpaná sedím v křesílku pro návštěvy a čekám. Čekám, až mě odtud konečně pustí. Jsem jen kousek od dveří, jen dva metry a byla bych venku.

Jsem volná, po asi hodině čekání opouštím neurologii. Šťastná, ale vyčerpaná. Jestli vám někdy někdo tvrdil, že se z nemocnice vrátíte odpočatí, tak v nemocnici nikdy nebyl, nebo vám záměrně lže. Je to hloupost. Vyčerpanější jsem dlouho nebyla. Celou cestu autem jen sedím, s nohama na vedlejším sedadle a koukám z okna s velmi nepřítomným výrazem ve tváři. Nejsem schopná prohodit slovo, jen sedím a koukám z okna, na kapky dopadající a stékající po okně a na stěrače, peroucí se s přívaly vody. Prší. To jsem v nemocničním pokoji neviděla. Moc žaluzií a zábran proti hmyzu.

Otvírá se brána a couváme k domu. Unaveně se ptám na klíče, odemykám a nepřítomě si odnáším věci do pokoje. Jsem vyčerpaná. Ne fyzicky, spíše psychicky. Proč jsem si myslela, že po návratu z nemocnice mi bude lépe? Taková hloupost. Lépe mi není, je mi spíše hůře a navíc ani nezjistili proč. Připadám si lehce deprivovaná. Zvláště, když si vzpomenu na termín, kdy mám opět přijít na neurologii. 12. 9. 2012 a do té doby jen ty dva testy a brát minerály.

Uvidíme tedy na podzim.