Cesta do Bratislavy - část druhá

Je sobota. Jsem zase ve vlaku a nejsem si jistá, jakým jazykem mám mluvit a psát – česky alebo po slovensky? Koukám z okna na míhající se krajinu a spolu s větami, které píšu, se mi hlavou honí myšlenky na nádherné předchozí dny.

Středa večer. Mária na mě čeká na peróně, za což jsem jí neuvěřitelně vděčná, protože vzpomínka na paniku spojenou s nemožností najít kohokoliv z minulého léta je ještě velmi živá.  Z nádraží je to domů relativně blízko, jdeme proto pěšky. Doma se Vanda (moje kmotřenka) právě koupala s Ivem (její děda, můj strejda). Na Vandu jsem se neskutečně těšila, nemohla jsem se dočkat, až se dokoupe a konečně ji uvidím. Jak by se dalo čekat od třináctiměsíční holčičky (na den přesně), úplně mě nepoznává, ale to nevadí, máme na sebe čas.

Právě přišel průvodčí, a tak jsem měla konečně čas zjistit, kam jedou moji spolucestující. S paní sedící vedle mě, se zřejmě budu muset v příští stanici rozloučit. Zato nepříliš sympatický pán sedící naproti mně a uzurpující mi moje místo na nohy se mnou pojede celou dobu. Jede totiž až do Prahy. Vím, jsem děsně zvědavá, ale co.

K pozdní večeři jsem dostala skvělé brynzové halušky se slaninou, ty miluji, ale je pravda, že po mém celodenním cestování bych nyní snědla téměř cokoliv. Mária mezitím, co jím, ukládá Vandu, ta je tak příšerně sladká a úžasně úžasná. Dojedla jsem, Vanda spí a my tak můžeme jít ven. Procházka noční Bratislavou, jak já se tu cítím skvěle. V cizím městě, v cizím státě, mezi cizími lidmi i jinou řečí mluvím, je to skvělé, osvobozující, povznášející. Taková volnost, mám chuť tančit, i když jsem docela utahaná. Probraly jsme vše, úplně vše asi dva až pět let nazpět a pak jsme se vrátily. Byly jsme obě naprosto hotové, šly jsme spát.

„Dámy a páni o chvíľu prídeme do stanice Kúty.“ A tak jme povedali dovidenia našej milej spolucestujúce. Kto ju asi nahradí? Okej, nikto, vyrážame. O chvíľu nás čaká štátna hranica. Okej, slovenský vlakový personál sa s nami znudene lúči, za chvíľu sme v Břeclavi.

Je čtvrtek ráno, po snídani, balíme ručníky. Naším dnešním cílem (mým, Máriiným a Vandiným, Ivo natáčí) je termálne kúpalisko v Senci. Jsme sbaleny, beru Vandu, Mária tašky a jdeme. Těch šest pater dolů je v pohodě, nahoru je to pak horší. Nasedáme do auta. Mária nadšená z ‚šoférovania‘ odbočuje na dálnici, D1, za chvíli jsme s pomocí GPSky v Senci. Malá změna programu, nejdřív procházka (lebo Vandička pomali zaspáva). Jezero je veliké, postupně jsem seznamována s Máriiným dětstvím v loděnici a při jachtingu, s vtipnými historkami našich otců, které mi byly zatajovány, a s jejími začátky na lyžích… Vanda se mezitím vyspala – jak já jí to věčné spaní někdy závidím – a můžeme proto zavolat do Uppsaly mé druhé drahé sestřenici do Švédska. Miluju toho, kdo vynalezl hlasitý odposlech. Po našem „krátkém“ (a dozajista i „levném“) hovoru se zdá být více než jasné, že na velikonoční prázdniny přijedu zase, už máme dokonce naplánovaný program. Kéž by to vyšlo.

Nasedáme do auta a přejíždíme od jezera ke koupališti. Jak já se do těch termálnych těším. Teď ale, abych řekla pravdu, více na jídlo než na koupání, i když na to taky dojde. Konečně jsme uvnitř, v plavkách s čipovými náramky na rukou míříme rovnou k restauraci.

Najedené a po dostatečném čase stráveném v dětském koutku (nevěřili byste, jaká zábava je dělat milionkrát za sebou „kuk“) jdeme do dětského bazénku. Vody po kotníky, místy až po kolena (!), Vanda nadšená, cáká na všechny strany, směje se, chodí, leze. S nadšenou Vandou tak měníme dětský bazének za teplý bazén. Teplý bazén je skutečně velmi, velmi teplý, spíš dost horký, ale děsně, příšerně příjemný. Byla bych tu pořád, ale bohužel Vandička nesdílí stejné nadšení pro jedno místo, a tak pendlujeme mez třemi bazény, plus jsem byla zaplavat ven (Super co, koupat se venku v polovině března.).

Můj výhled na Bratislavský Hrad

Je večer, chceme jít jen tak ven, sednout si na drink. Bohužel naše plány opět padají. Ivo má někde něco.

Dáme Vandu spát, koukneme na pohádku, najíme se a jdeme hrát Investora (něco jako Monopoly). Když ale všechno, co by se mohlo hodit té druhé, nekupujeme a odmítáme stavit podniky, aby ta druhá nemusela moc platit, se slzami smíchu v očích vidíme, že tato hra nemá moc smysl, i když jsme se tak nasmály.

Druhá, místy česká, místy slovenská hra se jmenuje Talisman něčeho a něčeho (fakt nepamatuji) a její pravidla jsou hodně složitá, takže je přeskočím. Důležité je, že tak moc jsme snad u žádné jiné hry nepodváděly. Všechny karty, které nám po neúspěšném boji měly sebrat život, jsme přeskakovaly se slovy: „Já som taká šikovná! Čo?“. Vše, co nám pomáhalo, jsme přesouvali po hracím poli tak, jak se nám hodilo a pomocníci, co byli skutečně užiteční, byli společní. Ivo se do jedenácté, aby mělo ještě smysl jít ven, nevrátil, a tak jsme šly spát.

Pátek – shopping day. Mám nové šaty, tužku na oči, sestřenka podprsenku, punčochy, řasenku a dárek pro holku, na jejíž osmnáctiny večer jdeme.

 Odpoledne jedeme s naší třináctiměsíční Vandou za paní (pediatr, psycholožka, …), která ji naučí číst. Opravdu ano. Vanda sice ještě nemluví, ale němé děti přeci také čtou.

Je večer. Sprchuji se, oblékám si své nové červené šaty, fénuji se, česám se, líčím se a jakmile Vanda usne, jdeme ven. Je něco po půl deváté a my cestou na Obchodnú do SunShinu kupujeme šampus pro oslavenkyni, kterou jsem v životě neviděla. Ale co.

V SunShinu jsme potkali Dadu, Máriinu kamarádku, kterou již znám (jako jedinou) z dřívějška. Všechny tři se dáváme do řeči. V mezičase, kdy Mária šla sobě pro drink a mě pro kolu, se mi svěřila se vším možným (proč se všichni svěřují mě nevím, asi působím nějak jinak, ale jsem za to moc ráda). Naše diskuze ve třech později při pátečním večeru přerostla v politickou debatu, probraly jsme volby, korupci, romskou problematiku, maturity, všechno. Zajímavé, o čem si v pátek večer v baru povídají tři teenagerky.

Umíráme hlady. Popojdeme kousek z baru do McDonalda, též na Obchodné (skvělá to ulice, asi jediná, kam trefím) a pak se už jenom na skok vrátíme do baru, kde se to změnilo v přehlídku přemakeupovaných barbín, se kterými si ale nemáme vůbec co říct, když opomeneme, jak moc jsou nesympatické. Jdeme se projít a ve třičtvrtě na jedenáct (ano už!) jsme doma. I přes brzký návrat, provázený únavou, to byl skvělý večer.

Ráno. Snídaně. Dobalení. Oblékání. Vlak jede za chvíli, ale tady se nikam nespěchá. Experiment. Je chuť na palačinky. Není mouka, zkusíme kukuřičnou. Co vznikne? Znáte mexické tortilly?

Jdu s Márií a s Vandou na nádraží a cestou dostávám skvělé jogurty a dvě super obrovské slaniny. Ano prostě se vracím ze Slovenska. (Ale že se mi s tím sakra nechce tahat stejně jako s tím hrnkem z mekáče, to nikoho nezajímá.)

Nasedám do vlaku směr Hamburg. Mávám z okna a Vanda mi mává zpět. Nechce se mi pryč. Chce se mi brečet i smát.

Celou cestu píšu. Teď jsem skoro v Pardubicích a bojím se, že si nestíhám sbalit. Stíhám. Rychle zavřít pero, blok, uklidit do tašky, nezapomenout bundu a za chvíli vystupuji. Bylo to skvělé.

PS: Jsem dobrá kmotra, i když chválit sám sebe člověk nemá, toto bylo objektivně zjištěno.

Dopsáno: 17. 3. 2012 11:05

Přepsáno a publikováno: 17. 3. 2012 22:25