Holter

Dneska byl (je) opět zvláštní den. Už jenom ten pocit, že mohu vstávat o čtvrt hodiny později byl skvělý. To bylo asi tak to jediné hezké.

Snídaně a pak hned do té příšerné zimy. Ano -19°C už považuji celkem za zimu, i když by se mnozí obyvatelé Sibiře v této teplotě opalovali. Já však ne. Vylezu ven do té příšerné zimy a hned jsem ušetřena škrabání oken a jdu držet 1200 otáček v našem dieslovém autíčku, co tak rádo zamrzá.

Jedeme. Jsem krutě vyhozena na nádraží a nechána na pospas mrazu. Hledám přívětivější podmínky v čekárně. Úspěšně. Za pět minut to má jet. Odhodlám se jít ven. Autobus má patnáct minut zpoždění. Mám pocit, že jsem přimrzla k chodníku.

Sedám si. Nic není vidět. Okna zamrzlá. Zevnitř. Na to se skvěle hodí karta. Oškrabu si okno a připadám si skvěle, tak šikovně, když se podívám na ostatní, co led odstraňují škrabáním nehty.

Ještě si párkrát oškrabu okno a jsem v Hradci. Skoro se modlím, abych vystoupila správně. Jo, zdá se, že se povedlo. Zase mám pocit že mrznu. Moje nohy trpí a kulhavým krokem mě nesou k nemocnici. Ano kulhám, nemohu celý den ohnout koleno.

Jsem v nemocnici. Kde je mapa? Jo oddělení 23 - Nukleární medicína. Jsem tak ráda, že tam nejdu jako pacient! Zmrzlá a s podivem, že na mě nerostou rampouchy zdravím na recepci. Supr, mamka. Jsem představena, jsem obdivována, jaká jsem krásná dcera. Už dost.

Ještě pár radioaktivních injekcí (jsem čím dál raději, že nesedím na místě těch nebožáků s kanylou v ruce) a mamka je pro tentokrát volná.

Jsem na řadě já. Jdeme. Zase ta zima. Konečně jsme na tom oddělení. Neinvazivní kardiologie? Jo, to asi bude to jméno. Zase recepce. Výška? Váha? Věk? Dveře číslo 23. Sedám si a přemýšlím, co se asi děje za dveřmi s nápisem "Test na nakloněné rovině". Konečně si někdo všiml, že existuji.

Tak slečno tady si odložte, kabát, svetr, tričko. Dobře. Tak teď to tady podepište, že s tímhle souhlasíte.

Podepsáno. Jsem obmotaná hadičkou, ruka stažená manžetou u pasu mi visí krabička. Tohle odvětví medicíny evidentně ještě miniaturizace nepostihla. Nevadí. (To jsem si říkala tehdy, ale když to kolem vás visí celý den, začíná i ta malá krabička být docela váha, kor, když popruh dost řeže do ramena a do krku.)

Poučená tím, že na nic nemám sahat, manžetu si udržovat v této poloze, že se mi nesmí hadičky zaškrtit a že se s tim v žádném případě nesmím sprchovat odcházím. Vyvstává další problém. Oblékání. To ale překonám a jdu.

Už první měření přichází, jak to říct, brzy! Není to udávaných dvacet minut. Ne to není. Dobře.

Cesta na autobus. Dvakrát přerušená měřením, u kterého nesmím nic dělat, ruku musím mít svěšenou podél těla a musím být v klidu. Fajn, je to vůbec možné v osmnácti stupňovém mrazu?

Jsem ve škole. Stávám se pípací atrakcí. Nevadí.

Když mě ta věc ale nenechá ani naobědvat v klidu. No ták, už stačí.

Ona ale nemá dost, ta věc toho chce o mě vědět skutečně moc. Měří pořád. Ne po dvaceti minutách, ale po deseti, někdy po pěti, někdy po minutě, když se jí něco nezdá. Začínám jí nenávidět a moje ruka si začíná stěžovat.

Když jsem se musela zastavit těsně od auta táty, který na mě čekal před školou, a ten se urazil a skoro mi ujel, to už jsem si říkala, že ji asi zahodím. Mrcha.

A to jsem zapomněla zmínit. Tohle obtěžování není vše. Já taky musím zapisovat vše, vše, co dělám. Sranda viďte. No když myslíte...

Teď je večer, ta věc mě ani v klidu nenechá poskládat ponožky a během psaní tohohle článku jsem si musela dát asi čtyřikrát pauzu na měření, protože se jí zřejmě něco nezdálo.

Stejně se nakonec ukáže, že mi naprosto nic není...