Jo, to je to, co musím. Musím se naučit nedostat se do stresu. Dřív jsem ten "stres" (co ve skutečnosti nebyl stresem, ale já si to kolikrát myslela) překonávala docela dost snadno. Teď to nějak nejde.
Těžko říct, proč to tak je. Jsem starší, je toho víc, to je samozřejmé, do toho osobní problémy, kterých není málo, pořád mi je zle, venku je špatné počasí a tma ráno. To bude asi jenom část toho všeho.
A teď se to všechno nějak sešlo a umocnilo v období písemek. Je to hrůza. Zjistila jsem, že poslední dobou stres fakt nezvládám. Stačí jenom maličkost, kapka do té přetékající sklenice a já jsem na dně. Poslední dobou často brečím. Jsem asi vyčerpaná. Ne utahaná, spánku mám dost, ale vyčerpaná. Psychicky, fyzicky. Já fakt nechci brečet, ale moje tělo nějak asi nemá jiné prostředky k odbourávání všech těch složitostí, neví si rady a tak brečí. Nebaví mě to stejně jako omdlívání a motání hlavy, ale nemůžu s tím nic dělat.
Poslední dobou jsem skutečně hodně psychicky labilní. Někdy mi dokonce příjde, že svoje emoce projevuji, jak malé dítě. Směji se nebo brečím. Nic moc mezi tím není a rychlost, jakou se zvládnu dostat z jednoho do druhého, taky není malá.
No, asi bych se měla snažit s tím něco dělat. Vybudovat si asi jistou apatii. Nevím, jestli to umím, budu umět. Uvidím(e).
Nebo jenom potřebuju pořádnýho panáka!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire