Staré dobré časy

Dnešní den vlastně vůbec nebyl zajímavý, jako každé pondělí bude ve vzpomínkách zřejmě naprosto ztraceno, ale stejně jako každý den se přeci jenom něco stalo. Díky Bohu, ten stereotyp bych nepřežila.

Ráno zase budík tak brzo, že se to bojím vyslovit. Popřeju dobré ráno na Twitteru. Snídaně, odjezd. Cestou do školy rozebírání dopravních situací s tátou, přepínání rádia, kde nás pronásledovala hnusná písnička. Přicházím do školy v době, kdy ostatní vstávají. Zdravím se s uklízečkami, učiteli, zapluju do třídy. Je tma, rozsvítím. Dočtu tajmlajnu. Před půl osmou přijde moje možnost udělat si úkol z fyziky. Půjčím si od kamarádky sbírku, rozebereme volné dny. Přijdou další, jako každé pondělí.

Fyzika. Základy společenských věd - mám štěstí, i když je prvního, a já jsem první v abecedě, zkouší někoho jiného. Společenskovědní seminář - učitelka mě celé dvě hodiny hypnotizuje. Pak hodina, ze které mám trochu hrůzu - angličtina. Přežila jsem. Oběd. Hodina na naučení se francouzštiny. Test z francouzštiny. Kontrola úkolu z francouzštiny, který ode mě mnoho lidí opsalo. Dvě hodiny savců. Konec.

Konečně je před půl pátou tomu kolotoči konec. S kamarádkou jdeme do města, nenápadně se vytratíme věčně se hádajícímu spolužákovi, zacházkou se jdeme do centra najíst. Co všechno se dá probrat a stále je se o čem bavit. Novinky, drby, plány do budoucna, hodnocení všeho. Zajdeme si na bagetu, kde si nakonec dáme panini a toust. V pondělí odpoledne je právě tohle posezení, popovídání, jídlo, chození, komentování to, co potřebuju. Prostě vypnout. Ještě koupit dárek k narozeninám.

Jenže co nevidět je tu šestá hodina. Zastávka. Rozloučit se s kamarádkou. Ona si už sedí v troleji domů, ale já stále čekám. Autobus, který má přijet něco málo po šesté přijede něco málo před půl sedmou. Stihnu přečíst tajmlajnu. Autobus se vleče a v Chrudimi stihnu bouračku na kruhovém objezdu. Vystoupím o zastávku dřív a jdu pěšky. Přede mnou dva nepřizpůsobiví občané houpavý krokem, sem tam si mě změřili pohledem. Nemám ráda tuhle část města, po setmění bych se tu skutečně bála. 

Na zastávce dobíhám autobus. Za volantem starý známý, tak si sedám dopředu, protože mi je hloupé jít si sednout dozadu, i když bych tam měla klid. O zastávku dál přistupují stará paní a pán. Celou cestu si povídáme. No spíš nadáváme na jízdní řády, na to, jak nám pořád mění řidiče a jak nás dřív znali, nemuseli jsme ani říkat kam jedem, v dešti nám zastavovali před barákem a čekali na přípoje. Staré dobré časy.

Zdvořile odmítnu následnou nabídku, že mi zastaví u domu. Ráda se projdu. Do čtvrt hodinky jsem doma. 

Večeře, balení dárku, výroba přání, psaní článku. Vše, jen abych se nemusela učit matiku. Dobrou noc.

Potřeby

Každý máme nějaké potřeby. Nebudu jako Freud a nezaměřím se jenom na potřeby sexuální, podle mě máme potřeb víc. Jsou různé. Některé jsou naprosto malicherné, jiné s námi hází víc, jsou dlouhodobé nebo jenom chvilkové. Potřeby ale má každý, jen je někdy těžké je přesně pojmenovat. Já mám potřeb spoustu.

Každé odpoledne se potýkám s krutou potřebou naprostého nicnedělání. Přijdu domů, sednu si na gauč a moje tělo mi vypoví službu. Odmítne se pohnout, je vyčerpané. Jakmile se ale odhodlám k pohybu a odnesu se do pokoje nekončí to. Můj mozek prostě nechce nic dělat, chce odpočívat, potřebuje odpočívat a tak vede moje tělo k nicnedělání. Moje super ego to má pak hodně těžké přemluvit mě k nějaké činnosti (tak třeba teď vede moje potřeba nicnedělání protože moje super ego mě nutí k učení se chemii). Bohužel pro moje studijní výsledky je moje super ego takhle odpoledne více méně bezmocné.

Ale jsou tu i jiné potřeby. Třeba, stejně jako většina dívek, mám potřebu se cítit hezky. To neznamená v mém podání "pohodlně", chci se prostě líbit sama sobě, bonusem je pak, když se líbím i někomu jinému. Jsem prostě holka. Holka, co si sem tam dává záležet. Když se cítím krásná jsem i veselejší a to za to stojí, ne?

Jsou místa, kde moje id dostává pěkně na frak a vyhrává super ego. Každé ráno. Vždy, když zaznamenám v tu vražednou hodinu (5:15) budík, strhne se ve mě bitva mezi id a super egem. Jedno mě chce nechat humánně spát, druhé mě tahá z postele. Tuhle bitvu asi po deseti minutách prohrávám a to zlé, zlé super ego mě tahá z postele, ke skříni, do koupelny, atp. Přitom id by chtělo ještě spát a uspokojit tak tu hlavní lidskou potřebu odpočinku. Má ale smůlu a frustrované odchází na snídani.

Potřebuju klid a vnitřně nemám ráda stres. Dobře, vybrala jsem si v tomhle ohledu asi špatnou školu.

Potřebuju společnost.

Potřebuju být sama.

Potřebuju nebýt přehlížená.

Potřebuju mít možnost kreslit, fotit, psát. Ne vždy možností využiji, ale čas od času umění vážně potřebuji.

Potřebuju být ve všem dobrá. Jo s tím je trochu potíž a někdy si říkám, že to fakt není třeba, ale moje super ego je mocné a chce ze mě vždycky vykřesat, co jenom jde.

Potřebuju chodit. Chodit na procházky, kde si myslím, že si pročistím hlavu, i když je to přesně naopak. Chodit po městě a povídat si s kamarádkou. Chodit po obchodech, jako každá druhá holka. Chodit na podpatcích, protože to prostě dobře vypadá.

Potřebuju toho hodně, ale nepotřebuju toho moc. Jsem ráda, že nejsem z těch rozmazlenejch fracků, co ke štěstí potřebují mít vše nejnovější, auto k osmnáctinám a rodiče, co mi koupí, co mi na očích vidí. Většina věcí, co potřebuji mnoho nestojí a přece z nich mám radost. Mít radost z maličkostí je v dnešním světě stále těžší a těžší, je to ale krásné, ne?

Čím budu?

Mám různé slabé chvilky, ale poslední dobou mě čím dál tím častěji znepokojuje jedna otázka, kterou si kladu: "Co budu dělat?" A to nemyslím jenom v krátkodobém horizontu několika hodin, ale po celý zbytek života, čím budu? V takových chvílích pak usedám k internetu a procházím stránky vysokých škol. Jako před pár dny.

Chtěla bych studovat v Praze nebo v Brně, od toho jsem se odpíchla, také mě už nějakou chvíli drží představa studia psychologie, tak jsem začala tady. Pročítám požadavky Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity, po střízlivém uvážení Univerzita Karlova padá. Takže tu mám psychologii na Masarykově univerzitě, ale na psychologii se hlásí čím dál víc lidí a berou jich málo, musím mít záložní plán. Co by mě ještě bavilo?

Začala jsem pátrat dál. Chodím na seminář z biologie a na naší škole získám dobrý fyzikální a matematický základ, tak jsem začala pátrat tímto směrem. Prozatím jsem zůstala v Brně a prolezla jsem Vysoké učení technické. Nějakou náhodou jsem se dostala na Fakultu elektroniky a komunikačních technologíí a odtud na Biomedicínskou techniku a bioinformatiku. Bioinformatička, co si pod tím mám představit? Tak jsem zapátrala, koukla na video k programu a nakonec jsem si tento obor zapsala do poznámek jako potencionální obor. Stále jsem si ale nebyla jistá, jak by mě to bavilo, čím bych pak byla a zda-li by mě to uživilo, hledala jsem dál.

Přeskočila jsem do Prahy na České vysoké učení technické a hledala alternativu k brněnskému oboru. Našla jsem: Fakulta biomedicinského inženýrství obor Biomedicinská informatika. I přesto, že bych studovala převážně v Kladně se mi tento obor začal zamlouvat ještě víc než ten brněnský. Zapsala jsem si ho taky, ale v hledání jsem neustávala. 

Kamarádka chce být pilot. Na tom lítání něco je, ale pilot, zvládla bych to? Začala jsem se zajímat, co se studuje na pozici letušky. Hm, školu nepotřebuji, stačí projít kurzem. Letušku si nechávám v záloze a hledám dál.

Přemýšlím, biologie mě baví, asi by mě i bavilo ji dál studovat, dokonce by mě bavilo pracovat v laboratoři. Při prohlížení nabídky Přírodovědecké fakulty se ale utvrzuji v tom, že moje největší slabina je chemie. Ta prostě není mojí silnou stránkou. Obor mikrobiologie a imunologie by mě ale skutečně bavil, ta chemie mě ale lehce děsí, nejsem si jistá, jestli bych to dokonale zvládla. Mikrobiologii ale ještě úplně nezavrhuji.

V hlavě si potom později večer rekapituluji, co jsem ten den zjistila, že bych mohla dělat, co by mě bavilo:

• Psychologie
• Biomedicinská technika a bioinformatika
• Biomedicinské inženýrství
• Letuška
• Mikrobiologie a imunologie

V ten moment mi ale došlo, že by mě toho bavilo mnohem víc, že nejsem zaměřená jenom na biologii a techniku, ale i jinak, bavilo by mě i:

• Fotografování
• Psaní
• Design
• Sociologie
• Jaderná fyzika

Je toho hodně, co by mě bavilo, a právě to si myslím, že je ten problém. Lidé, co už od šesté třídy vědí, že chtějí být zubařem vědí jakou si zvolit strukturu předmětů, na co se připravit, co je čeká. Mě ale zajímá široké spektrum oborů. Humanitní vědy, biologie, fyzika, umění, to vše by mě bavilo a dovedu si představit, že bych v tom byla i dobrá. Ještě jsem ale nezjistila, co je tím nejlepším oborem pro mě, jaké povolání by mě nejvíce bavilo a i uživilo.

Třeba časem. Ten čas se ale krátí.

Článek

Ema seděla na gauči s notebookem na kolenou a čas od času vyhlédla ven na noční oblohu. Ten den byly krásně vidět hvězdy, pootevřeným oknem navíc s čerstvým vzduchem vnikala i hudba z nedaleké vesnice. Měla zapnutou televizi, ale nesledovala ji, byla to jenom kulisa. Dělávala to tak, hlavně, když byla doma sama, ale pustila ji i dnes, kdy měla společnost. Všichni byli zahloubáni do své práce nebo do sledování televize, takže jen tak brouzdala po internetu. Na radaru letadel se přesvědčovala, že kamarádčino letadlo stále letí, prohlížela si svatební šaty a pročítala zajímavé i nezajímavé články na různých blozích.

"Hele, tohle je dost hnusný, pokud je to o tobě..." pronesla náhle Táňa a vytrhla tak Emu ze zajímavého článku.
"Cože? Kdo? To fakt? Napsal článek? Nesleduju ho nijak, ty jo? Co zas napsal?" vyhrkla Ema v rozhořčení mnoho otázek na Eminu adresu.
"Jo, on, napsal článek. Neboj, fakt ho nesleduju, tohle na mě vyskočilo náhodou, ale asi to je nový." Táňa se pokusila odpovědět alespoň na ty otázky, co si stačila zapamatovat.

Mezitím už byla ale Ema dávno na onom blogu a četla ten článek. Byl o ní, to bylo bezpochyby. Bylo jí to tak nějak jasné již za nadpisu. První odstavec přečetla se zdviženým obočím. Jak četla dál mísily se v ní různé pocity, cítila se uražená, v určitých pasážích nevěřila vlastním očím a jen bezděky četla s otevřenou pusou. Chvíli nevěděla jak jinak reagovat než smíchem nad absurdností onoho textu. Textu, který ji měl vykolejit, vyvolat v ní pocity viny, pošpinit ji, urazit, způsobit bolest, srazit znovu na dno a možná mnohem víc.

Článek, který mohl být čitelný snad jen pro ni, sliboval pomstu, pomstu za to, za co nemohla, pomstu za to, že se zachovala tak, jak by se zachovala většina lidí, pomstu za to, že mu dostatečně nenaletěla. Té pomstě se smála. Bylo jí jasné, že ta pomsta by jí měla přinést spoustu bolesti, rány pod pás, kudly do zad, věděla to, vždyť jí to tak popsal. Emě to bylo jedno, počítala s tím a té pomstě se smála.

Smála se té ubohosti. V duchu ho vlastně trochu litovala, že se stále nedokázal nad ten konec povznést. Její další já, které se zrodilo až po onom konci, to já zvané "ex" chtělo ale taky pomstu, a tak se prozatím aspoň smálo. Ema se smála jeho marnému pokusu spolu s Táňou.

Ta bejvalka v ní chtěla hrozně dát světu vědět taky tu její verzi. Měl by si uvědomit, jak moc ublížil on jí, jak hrozné je být pod nátlakem psychického vydírání, jak těžké je procházet si těmi znásobenými úzkostnými stavy. Měl by si uvědomit, jakou apatii a chladnokrevnost vůči němu v ní vypěstoval, že v ní vypěstoval tu pomstychtivou ex, a že takovými články jenom přikládá pod kotel. On o ní sice vydá knihu, ve které jí má v plánu pošpinit. Ona má ale ještě hodně času.

Venku stále svítily hvězdy a hrála hudba. Film pomalu končil a ti, co ho sledovali odešli spát. Zůstala dole s Táňou a smály se všemu možnému. Pročítaly twitter a povídaly si tak živě, jak by ji před měsíci ani nenapadlo. Za jednu věc mu vlastně může být vděčná. Díky tomu, jak hloupě se zachoval, má s Táňou tak dobrý vztah.

Výtvarný ateliér

Dnes jsem zase byla kreslit. Je úterý a každé úterý (dnes to bylo již potřetí) až do konce prázdnin je v muzeu barokních soch v Chrudimi výtvarný atelier.

Když jsem tam šla poprvé, pršelo a já, schovaná po deštníkem opodál, jsem čekala, až po polední pauze otevřou. Přišla jsem tam první, ještě ani ten malíř nepřišel, byl to zvláštní pocit. Mlčky jsem si prohlížela sochy a cítila se stísněně a sledovaná. Otázka: "Kolik je vám let?" mě popravdě zarazila, ale pak jsem si uvědomila, že tento ateliér je zdarma pouze do osmnácti, takže jsem rozpačitě odpověděla: "Sedmnáct" a doufala, že jsem působila věrohodně. Asi ano, každopádně doklad po mě slečna nechtěla. Řekla mi, ať si prohlédnu sochy, že ten malíř ještě nedorazil. Jako bych si toho nevšimla.

Najednou tu byl a já jsem skoro nevěřila vlastním očím, nevím z jakého důvodu, ale představovala jsem si postaršího nepříjemného a otravného chlapa, mladý sympatický a hezký muž mě skutečně mile překvapil. Byl ze mě nervózní skoro tak, jako já z něho. To mě trochu uklidnilo. Mezitím přišly s fotografem nějaké děti, sourozenci kluk a holka, tak jsem tam nebyla sama, to mě potěšilo. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že se ode mě bude asi dost očekávat, v porovnání s těmi dětmi.

Dobrá, máme si vybrat sochu, ještě jsem si nebyla jistá, kterou chci kreslit. Můj výrok provázel jeho nevěřícný pohled, tak jsem v panice ukázala na sochu za mnou. Tu budu kreslit. Jo, nebyl to dobrý nápad, při bližším pohledu jsem musela uznat, že volba sousoší, kde je malý Ježíšek a kilometry drapérie, nebyla zrovna nejlepší.

Začala jsem kreslit, všichni na mě koukali, kreslila jsem a gumovala, byla jsem pozorována, pořád za mnou někdo stál, pořád mě někdo fotografoval. Hrozný pocit. Stála jsem před stojanem jako přilepená. Podle toho pak taky kresba vypadala, neodstupovala jsem od ní a tak byla taková, jak to jenom říct, roztáhlá, no, nebyla to přímo věrná podoba. Všem se to ale moc líbilo, Kuba (malíř) se zasmál, fotografové si pofotili, děti obdivovaly a všichni tak byli šťastní. Bylo to fajn. Jen ty nohy bolely.

Během týdne jsem se dostala až do novin. A to nejen těch internetových, ale nakonec mám fotografii i v papírovém deníku.

Další úterý jsem zase přišla první, ale slečna už mě znala. Potkala jsem tam kamarádku z kreslení, tak jsme povídaly, bylo to fajn, ale bylo dobře, že jsem si vybrala sochu dostatečně vzdálenou od té její, protože, kdybych byla blízko, nic bych nenakreslila, zato bych toho hodně napovídala. No vybrala jsem si zvláštní sochu mnicha s lebkou. Byla dřevěná, malovaná, takže ne tak snadná, jako kdyby byla z jednobarevného kamene. Dala jsem se do kreslení, nevěděla jsem jak začít, pořád jsem se opravovala. Zase ty pohledy. Kuba má skvělou vlastnost se připlížit tak neslyšně, že si ho všimnu až ve chvíli, co "ucítím" jeho pohled. Kreslím a gumuji. Najednou je čas končit a já rychle dokončuji obrysy drapérie.

"Že přijdete i zítra, byla by škoda to nedokončit." Měla jsem sto chutí říct, že jsem doufala, že tohle už je hotové, že to bude stačit, založíme to a příště začneme něco nového. Místo toho ze mě vylezlo jen: "Pokud tu budu, tak moc ráda přijdu."

A je tu dnešek. Opět přicházím první, i když jsem se tomuto momentu chtěla vyhnout svým patnáctiminutovým zpožděním. Nepovedlo se. Přivítají mě slova: "Už jsme měli strach, že nepřijdete..." Kavalírsky mi donese stojan na moje místo, dokonce mi ho i sestaví, dostanu svou desku s rozpracovaným mnichem a začnu kreslit. Drapérie, stínování, dolaďování, detaily, ... Je toho tolik, co je potřeba poupravit, překreslit, zvýraznit. Kreslím, v průběhu si sundám boty, aby se mi pohodlněji stálo, vypiju půllitru vody a nevzdálím se víc jak čtyři metry od stojanu, to abych vše viděla celkově. Jsem napomínána Kubou, povzbuzována ostatními, kritizována sebou.

"Nebojte se toho, vždyť to v sobě máte, jste šikovná, proč si nevěříte..." To jsem slyšela za ty tři hodiny tolikrát. A až v posledních minutách jsem se dostatečně uvolnila, naštvala a dala do tahů tužky tu správnou rozmáchlost. Toho si okamžitě všiml a zopakoval mi opět to, co jsem slyšela již tolikrát. Za chvíli má být konec a já bych klidně ještě hodinu snesla. Ano, pracuji pomalu, ale těch dohromady šest hodin, dneska tři, mi nějak nestačily. Dokončila jsem to. Byla jsem na sebe hrdá. Ještě v posledních minutách dokončit lebku, takže se ani na fotku nedostala. Pak rychle sundat ze stojanu, aby mě nenutil nic vylepšovat.

Bylo to skvělé, ale zase jsem si uvědomila, že si zbytečně nevěřím a to brzdí můj výkon. Vypadá to jako skutečný problém, měla bych na tom víc zapracovat.

Etapy

Náš život prochází určitými fázemi, teda alespoň ten můj a i většiny lidí, co znám. V každé etapě nás něco ovlivňuje - lidé, prostředí, rodina - mají vliv na vývoj naší osobnosti, získáváme zkušenosti, příležitosti, novou zodpovědnost a pohled na svět.

Měli jsme tu pískoviště, školku, první třídu, první stupeň, druhý stupeň. Do této doby je to u všech docela stejné, všichni máme podobné problémy, snažíme se zavděčit těm stejným dětem, které měli před mnoha lety ty hezčí hračky na pískovišti, ve školce lepší zástěrky a jako nejlepší kamarádky si udržely post elity až do konce základní školy.

Jenže pak přijde první větší zlom v životě člověka, kterého, když označím za dítě, tak si asi na protest zapálí a půjde se v pátek opít, stejně jako spousta mých spolužáků ze základní školy.

Přijde přechod na střední školu. Pro mnoho lidí je to šance začít znovu, znovu si vybudovat svoje místo na žebříčku třídy a školy, tentokrát s jinými lidmi, na jiné škole s novými učiteli a kolikrát i v úplně jiném městě. Je to první velká zkouška, jak se s touto šancí ten člověk lačnící po zodpovědnosti a uznání popere.

Adaptační pobyt v prvním týdnu na střední, kdy se třídou vyjedete do hor, nám dá perfektní možnost naučit se všechny spolužáky jménem (upřímně, ještě v pololetí prváku mi to dělalo místy problém), poznat je, seznámit se a zařadit se. Tady vznikají ty party lidí, kteří se spolu více baví, sedí spolu při obědě a drbou ostatní. Toto není radno podcenit.

Se začátkem střední školy ale nepřichází jenom noví lidé, více učení a stresu. Pro mnoho dívek, a asi i chlapců, je to moment první lásky, prvního rande, první pusy. Můžete oponovat, že dnes je jiná doba a že jsou všichni napřed. Já si myslím, že tu pravou zamilovanost a první lásky si většina dívek zažije až tady, na střední škole.

Když to shrneme, tak první ročník střední školy je zatím asi nejnáročnějším rokem v životě mladého člověka. Spoustu nového, nových povinností, lidí a k tomu první láska, první motýlci v břiše a zamilované smsky. Do toho ještě nadešel čas poznat samu sebe, uvědomit si: 'Nejsem přeci tak ošklivá, když mi hned na adapťáku kluk vyznal lásku. Počkat, já jsem vlastně docela hezká, jak se tak na sebe dívám' - další na první pohled malichernost, v životě mladé dívky ale naprosto zásadní. Prvák je prostě fuška.

V druháku jsem již zkušenější. Ostřílena zkušenostmi proplouvám jak se dá, školu již tolik neřeším a mohu se více soustředit na své omyly z prváku. Mám čas drbat toho 'pitomce, co mi vyznal na adapťáku lásku a pak se zachoval jako idiot', a taky toho 'pitomce, co všem psal básničky'. Mám čas na spoustu potencionálních partnerů, u nichž moje snahy záhadně ztroskotají. A moje sebevědomí je zase v troskách, když jsou viděni na fotkách s novou přítelkyní jen měsíc poté, co řekli, že nechtějí vztah. Se mnou.

Když máte ale štěstí, a to myslím velmi ironicky, poštěstí se vám taky mimořádná sbírka desítek různých razítek různých doktorů ve vašem omluvném listě. Najednou potřebuji oporu v partnerovi mnohem víc a tak se seznámím. Všechny nesnáze se přeci lépe snášejí ve dvou. Razítka se přestala množit geometrickou řadou, ale to by nebyl život, kdyby mi nepřihrál něco lepšího. Co třeba dlouhou nemoc doma. A tak bezvládně ležím několik týdnů, konec druháku za dveřmi a mně nezbývá než se děsit toho, jak to jen budu moct zvládnout. Dopsat testy za čtvrtletí v ani ne třech týdnech. Ale já to s vypětím všech sil zvládnu. Školní rok ukončím a dokonce dostanu vysvědčení, za které se nemusím stydět. Ano, když jsem na konci roku napokraji sil uvědomím si, že jsem to s nároky na sebe přehnala, že by vlastně o stupeň horší známka z matiky vůbec nevadila a že jsem nemusela trumfovat známky z loňska, když bohatě stačilo ukončit rok. Ale takoví středoškoláci jsou. Aspoň někteří jsou velmi ambiciózní.

A pak někde mezi druhákem a třeťákem přijdu o svoji lásku, kterou jsem považovala za životní a osudovou. Zjistila jsem, že to byla jenom jedna z fází mého života, že si z ní mám vzít příklad do dalších let, že mi pomohla, ale je to pryč. Jsem zdrcená, jak to po ztracení velké lásky bývá. Za chvíli se s tím ale dá dost dobře žít.

Vyřeším problémy s rodinou a všechno se zdá být skvělé. Ukončila jsem další etapu svého života. Teď je přede mnou zbytek prázdnin. Na každého někdo čeká, takže možná již do nového roku nebudu vstupovat sama a zahájím třeťák ve dvou. Je přede mnou autoškola, oslavy osmnáctin, řidičák, a po maturitách budeme najednou nejstarší ve škole a moje maturita, další etapa života, bude přede mnou, před námi, před vámi. Svaťák a první oficiální pořádná životní zkouška, o které ani nikdo neví, jak bude vypadat, ale o tom zkoušky jsou.

#thewaytobratislava II.

Je pátek, něco málo po poledni a já opět sedím ve vlaku. Opouštím místo, kde jsem měla pocit, že mohu být sama sebou. Mohla jsem být sama sebou, ale prý jsem nebyla. Je to možné, pravděpodobné, ale zároveň velmi děsivé, smutné. To už neumím být sama sebou? Snažila jsem se být někým jiným natolik, že jsem se ztratila a neumím se vrátit zpět? Se ztrátou sama sebe jsem byla seznámena dnes chvíli před odjezdem, odjíždím tedy plna rozporuplných, smíšených pocitů a s tím známým pocitem v očích. Aspoň je opět vše při starém.

Teď bych se ale chtěla vrátit, přeze všechno se pokusím být objektivní, a popsat, zhodnotit, zaznamenat ty krásné dny, co jsem tu opět zažila.

Je neděle, něco málo po poledni, a já vystupuji z vlaku. Bratislava, Hlavná stanica. Pospíchám. Co nejrychleji se chci dostat z nádražní budovy, kde... Ano. Jsou tam. Mária a Vanda, moje sestřenice a moje neteř, kmotřenka. Na podpatcích a s taškami v rukou se k nutnému pobavení okolí rozbíhám, s nadšením (a s taškami) objímám Márii a dávám pusu Vandě do kočárku. Jsem tak nadšená, že je vidím. Tak moc šťastná.

V tomto okamžiku jsme vyjeli ze stanice Kúty a na druhé straně vlaku, kde nefunguje klimatizace, se jeden Španěl rozhodl, že zkusí štěstí v jiném vagónu. V tom mém vagónu a v mém kupé, ve kterém jsem doteď byla úplně sama, klimatizace funguje, a tak se touto obrovskou náhodou ten Španěl - Francisco - dostal až ke mě. Tady mé poznámky tedy končí, protože v následujících hodinách nebudu mít na psaní čas díky živému rozhovoru, který povedeme, o tom ale později.

Vyrážíme domů - zvláštní, jak rychle nějaké místo nazveme tímto slovem, domů - cestou si vyprávíme v kostce to nejdůležitější, co jsme od našeho posledního setkání zažily, co nám změnilo životy. Dobře, prakticky jsem nezastavila pusu, ale to bylo tím, že jsem se na ně tolik těšila a událo se tolik novinek. Vedle klábosení a drbů jsme stihly i naplánovat dnešní den. Když pak zastavíme před domovními dveřmi, jejichž otevíráním byste mohli strávit mládí, Mária s Vandou čekají dole a já se těch nevím kolik pater, asi sedm, ploužím nahoru s taškami sama. Nahoře mi otvírá Ivo, strýček, děsně ráda ho vidím. Mile okomentuje moje vlasy, když už jsem nahoře a mohu ho obejmout. Usmíváme se a v rychlosti si něco povídáme. Po několikáté zopakuji, že nemám hlad, že je moc teplo, přeházím věci do kabelky, obejmu ho, rozloučím se a sbíhám schody dolů.

Hrozně moc chci vozit. Ujímám se tedy Vandy a vyrážíme. Mária si vychutnává ten pocit, že netlačí kočárek, já zas ten, že kočárek tlačím, smějeme se. Jdeme po ulici a vzpomínáme, co se kde stalo, smějeme se. Stále se smějeme a povídáme. Cítím se tak krásně, tak volná. Projdeme historické centrum a namíříme si to přes Nový most do Sadů Janka krále. Ale nejdřív do Auparku, koupit si kávu a dva croissanty. Jdeme do parku a Mária má hned namířeno k její lavičce. Blížíme se, když tu najednou problém, jakési mladé maminky si usmyslely, že zrovna na naší lavičce chtěji dnes taky uspávat. Mária neskrývá rozhořčení a vztek, který umocňuje to nesnesitelné, všudypřítomné vedro. Sedáme si na jinou lavičku, do ne tak hezkého stínu, Vanda spí, a tak můžeme v klidu sednout, otevřít kávu v plechovce, a sníst naše croissanty, za stálého povídání pochopitelně.

Vanda se probudila, nakrmíme ji a přichází další bod dnešního programu. Utahat Vandu. Měníme tedy opět břehy Dunaje a máme namířeno do Medickej zahrady. Krásný park. Usedáme na bílou lavičku, převlékneme ji do nezpocených šatiček - ta se má co? - nazujeme ji botičky a neřízená střela vyráží. Je úžasná, jak se naučila chodit od té doby, co jsem ji viděla naposledy. Sice nejistě, ale sem tam i popoběhne. Kam chceme, aby šla, jde jen málo kdy. Dá to hodně práce. Po chvíli chápu Máriino: "Dokud ji vidíš, je to ok..." O pár okamžiků později jsme ale zpozorovaly objekt našeho zájmu. Běžec. A jaký! Běhal kolečka a našim jediným cílem odteď bylo, udržet Vandu na tom kolečku. Vedro způsobilo, že se nám líbil více než by se líbil obvykle - dobře, líbil by se nám tak asi i v zimě, ale na něco to můžeme svést. Sundal si tričko. Naše obdivné pohledy tak nepatřili již jen Vandě, ale i jemu. Po asi půl hodině běhání a kliků ale najednou zmizelo jeho tričko i on. Škoda. Přesunuly jsme se na hřiště. Houpačky, kolotoč, klouzačka, to všechno bylo po ty čtyři vteřiny, co Vandu bavilo, úžasné. Mě by to bavilo i déle, ale co naplat.

Večer grilujeme na podlaze v kuchyni a snažíme se utahat neutahatelnou Vandu. Házíme si míčem. Takovou legraci jsem nezažila. Házely jsme si snad hodinu, možná déle, dostala jsem nesčetně ran do hlavy, s Márií jsme svedly drsnou bitvu, zatímco jsme si s Vandou jemně kutálely nebo lehce házely. Byla to legrace, neuvěřitelná, čistý smích. Výsledkem byla uspaná Vanda i my dvě.





Vzhledem k délce vyprávění jsem se rozhodla ho rozdělit na více částí. Další dny budou následovat v následujících dnech :)

Jenom trochu

V mém životě, který sice nebyl příliš dlouhý, mně dlouhý ale připadá, jsem zažila mnohé, s mnohým jsem se musela vyrovnat. Moje chování, vystupování, vnitřní uvažování, zkrátka mě samotnou ovlivňuje spousta věcí, spousta maličkostí, které mnohým přijdou zanedbatelné. O to víc mě pak ovlivňují ty věci s nimiž se mám vyrovnat. Takové věci totiž nebývají maličkostmi a nebývají šťastné.

Každý máme své způsoby, jak se vyrovnáváme s těmito věcmi. Jsou to způsoby, které jsou jen naše a liší se člověk od člověka. Proto se také může stát, že ten váš způsob, můj způsob, není zcela běžný a okolí se na vás, mě, bude dívat zvláštně. Jsem cynická, apatická, uzavřená do sebe, otevřená, usmívám se a mám kamenný výraz, jsem upjatá, puntičkářská, narovnaná, dokonalá, jako americká panička z padesátých let. No a co? Neumím se s věcmi pomalu vyrovnávat, dělat, jako že trochu jsou a trochu nejsou, že třeba možná, když vím, že ne. Mohu si dělat marné naděje. Ale proč? Když vím, že není šance vrátit to zpět. Tahle nejistota mě bolí. Ano, jsem možná přecitlivělá, příliš si to beru, příliš brečím, příliš, příliš, příliš. Ale jsem to já. Když něco je, prožívám to naplno.

Proto potřebuji jasný konec. Přesný okamžik, kdy vím, že je konec. Kdy mohu cynicky dělat alespoň naoko v mé mysli, že se nic nestalo. Nemám ráda vyrovnávání se s věcmi. V tenhle okamžik se mi vrátily bolesti hlavy, noční můry, je mi slabo. Potřebuji jasný konec. Uklidit pokoj, sepnout si vlasy do pevného drdolu, sepnout rty a dělat, že se nic nestalo. Protože ten pocit přicházejících slz chci už zažehnat. Asi si teď mnozí řeknou, že jsem sobec, možná sobec jsem, ale kdo někdy nebyl sobec? Já jsem tu pro ostatní pořád, můžu být jednou sobecká, ne moc, jenom trochu. Vím totiž, že já bych další kolo nemocnic a zoufalství nezvládla. Tehdy jsem neměla ke zhroucení daleko, bylo toho moc, stejně jako teď, nemám k tomu daleko. Jen při té myšlence se mi sevřel žaludek a zatímco tohle píšu mám ten známý pocit v očích. Je to asi trapná omluva, ale je mi sakra sedmnáct, nemám tolik síly. Tak budu jednou sobec. Jenom trochu.

Valentýnka

Kdo někdy uklízel a pokud jeho byt, dům, pokoj nevypadá jako hotelový pokoj, tak to skoro určitě zažil. Objev. Dlouho ztracený poklad, drobnosti z dětství, ztracené diplomy ze závodu ve skákání v pytlích, obrázky, deníčky a deníky, diáře, fotografie. Zkrátka věci u kterých nám poposkočí srdce, ústa nás neposlechnou a samovolně se usmějí, zasníme se, vzpomínáme, v hlavě se nám přehrává ten zapomenutý okamžik jako na staré pásce. Pro mě to jsou krásné okamžiky. 

Vizitka hostelu v Bruselu, vizitka, kterou jsem dostala jako jediná od místostarosty, i přesto, že jsem byla jediná dítě, cd fotek z fotografického projektu na Seči, diplom za moji fotografii, babiččiny vyšívací vzory, pohled od kamarádky, pohledy, co jsem dostávala v mých čtyřech letech od paní, co si vůbec nepamatuji, spousta pokladů, co bych nikdy nevyhodila. 

Dnes mě ale nejvíc potěšila první valentýnka, co jsem kdy dostala. Když se nad tím tak zamyslím, asi je i poslední, nikdy jsem valentýnky nedostávala, jen tuhle jedinou, proto mě asi nyní tak potěšila. Není z loňského roku, ani dva roky stará. Je stará jedenáct let, dostala jsem ji v první třídě. Svoji první a poslední valentýnku. 

Neuměli jsme prakticky psát, takže v ní není žádné vyznání lásky, je napsaná stručně, ale je v ní vidět tolik naivního dětského citu. Je nádherná, vepsaná do přání vzhůru nohama, stručná, jen "OD ALEŠE ADÉLCE." velkými tiskacími písmeny, které jsme tehdy uměli. Tak moc mě potěšilo ji dnes najít. 

Hned jsem se rozhodla, že mu musím napsat mail. Nejsem s ním v kontaktu, ale o tohle jsem se s ním musela podělit, snad ho to potěší aspoň z poloviny tolik, co mě. Nejsem si vědoma toho, že bych ho někdy milovala, on mě zřejmě ano, ale já ho považovala za dobrého přítele, byl to kamarád. A navíc byl děsně chytrej. To on je asi stále. Jakou vlnu vzpomínek může spustit jedna valentýnka...

Jak to bude?

Chtěla jsem napsat pokračování cesty do Bratislavy. Bylo to úžasné, ale teď o tom psát nemohu. Kdybych psala teď nemohla bych to napsat tak, jak to skutečně bylo. Psala bych ovlivněná posledními dny, hodinami a to by nebylo dobře. Na veselé povídání to totiž nyní nevidím.

Zítra odjíždím na týden na dovolenou. Snad tedy potom, možná, dopíšu a přepíšu to, co jsem začala ve vlaku zpátky. Byla by škoda to nehodit "na papír". Teď bych to ale nenapsala tak, jak si to napsáno být zaslouží.

Chtěla bych pak psát víc, jak jsem si k letošním prázdninám předsevzala, ale nejsem si jistá, do jaké míry to dodržím. Nechci se ochuzovat o svoji lásku k psaní, ten pocit, že někdo to, co píšu možná používá proti mě je ale silný a potřebuji se s tím nějak vyrovnat, překonat to, zamyslet se nad psaním a dát si chvíli čas. Možná to nemá smysl. Se svou nynější náladou bych ale psala silně zaměřená jedním směrem, a to by byla škoda. Potřebuji si nyní vybudovat znovu důvěru sama v sebe, ve své okolí, v internet, jehož obětí jsme my všichni. Nejsem paranoidní, ale ze zkušenosti vím, že ten 'velký bratr' se skutečně dívá.

#thewaytobratislava I.

Začátky cest jsou u mě vždy stejné. Ať jedu kamkoliv, jsem nervózní. Pro mě osobně tak cestování není spjato jenom se samotným aktem přemisťování se z místa na místo, ale patří k němu spousta věcí, a činností kolem.

Všechno začíná již den či dva předem. Balím. Co s sebou, jaké bude počasí, co tam budu dělat, potřebuji tohle nebo tohle nepotřebuji? Výběr zavazadla – jak velké, kufr nebo taška, vejde se mi tam vše, a co kabelka? Panika se stupňuje s ubíhajícími hodinami, a kolem jedenácté, kdy si uvědomím, co vše jsem si zapomněla zabalit, vrcholí. Jdu spát.

Ráno se budím hodinu před budíkem s panikou, že jsem zaspala. V hlavě si přehrávám, co vše si mám ještě zabalit. Hlavně nezapomenout kartáček na zuby, mobil, nabíječku, boty. Snídani sním ve spěchu, i když mám spoustu času. Vše si ještě zkontroluji a s posledním zapnutým zipem si oddechnu. Uklidním se, že mám určitě vše a když ne, tak se svět nezboří, zvládnu to, nejedu přeci do divočiny.

Najednou je tu minuta, kdy jsem si řekla, že vyrazím a já nemám ani boty. Rychle. Svižným krokem na zastávku, kde obvykle ještě tak čtvrt hodiny čekám.

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Moji cestovní rutinu ale narušil nezvaný host. Vyvedl mě z míry svou pouhou přítomností a můj neklid znasobil poté, co jsem se dozvěděla, že spolu pojedeme až do Pardubic. Nevědomky mi tak úplně rozbil plány a mou rutinu, musela jsem vše přehodnotit a brát na tohoto nezvaného ohledy. Když jste ze stejné vesnice, je hloupé říct ne a jet celou cestu vedle sebe, beze slova. To já prostě neumím, a tak jsme sdíleli cestu.

V Pardubicích jsem si koupila zpáteční jízdenku do Bratislavy - zklamali mě, nedali mi ji do obálečky jako obvykle – a byla jsem zase o něco klidnější. Teď najít schránku, hodit dopis milované osobě, a jít sehnat další potřebné věci – pití (na to jsem hrozná - na cestu do Bratislavy si kupuji jen jeden určitý druh ledového čaje), blok (do kterého původně píši ve vlaku tento článek) a jídlo. Mezi tím si udělat chvíli pauzu. Tu nejkrásnější pauzu a 10 minut s ním protelefonovat. Vzbudila jsem ho, kdo by taky takhle brzy normálně vstával. Krásně jsme si popovídali, nejraději bych jela za ním, ale to nejde. Musím se vrátit k tomu nezvanému klukovi, který byl tak neodbytný a hlídal mi tašky. Co se dá dělat. Za pár minut mi jede vlak a já na poslední chvíli sháním jídlo. Pak rychle na nástupiště a za pár minut nasedám do vlaku. 

Sedám si a jsem klidná. Jde průvodčí, označí mi jízdenku a jsem ještě klidnější. Pár kilometrů jsem stále klidná, ale pak, při průjezdu Českou Třebovou, si všimnu, že na mém sedadle má někdo rezervaci. Nastupuje v Brně. Co budu dělat?

Brno je za námi a já musela změnit místo. Skupinka důchodkyň, velmi nepříjemných důchodkyň, mě vyhodila z místa. Ale už jsem si našla jiné místo, sedím naproti příjemné důchodkyni, která si pamatuje, jak jsem si v Pardubicích kupovala čaj. Popovídaly jsme si, zhodnotily jsme mezinárodní dopravu, místenky a letní vedra a ona začala luštit sudoku, já psát. Vlak je klimatizovaný až běda, takže při 35°C venku tady pomýšlím na svetr a nejraději bych si vzala ponožky – které nemám. Cesta ubíhá, jedním uchem poslouchám kluky, vášnivě debatující o sítích a problémech s uchováváním energie, druhým uchem poslouchám ten specifický, monotónní zvuk vlaku, jeho kol řítících se po kolejích. Už jen hodinu dvacet, podotkla milá důchodkyně, to už máme větší část cesty za sebou.

Je skvělé, když se spontánně dáte do řeči s ostatními cestujícími. Proto miluji cesty vlakem. Dozvím se, že ti dva kluci zaujatí technikou jedou na tři měsíce pracovat do Budapešti a neumí ani slovo maďarsky. Dále pak, že ta paní je z Hlinska a jede za vnoučaty kamsi na Slovensko. Hovory o jazycích, právním systému, politice, cestování, technice. Miluji poznávání nových lidí, příběhů.

Cesta uběhla a najednou tu je tunel, podle kterého vím, že do stanice není daleko. Je čas se rozloučit a jít vstříct tomu, na co jsem se těšila. Na koho jsem se těšila. Vystupuji z vlaku a vím, že mě od neteřinky se sestřenkou dělí jen nádražní hala.

Červen

Je konec června a já koukám na datum posledního příspěvku. Se zděšením zjišťuji, jak dávno to je, co jsem něco napsala. Bylo toho ale tolik. Červen byl pro mě velmi zásadním a nabitým měsícem a to v mnoha směrech.

Tak za prvé. Škola. Ano, je to klišé, ale po 211 zameškaných hodinách se toho zkrátka nahromadí relativně mnoho. A to slovo relativně je relativní. Jsou předměty, kde jsem prakticky o nic nepřišla a pak je tu kupříkladu matika. Ach ta matematika, překvapivě mě i baví, ale mít dva a kousek týdne na dopsání asi pěti písemek, to je o cvokárnu a psychické zhroucení. Jo, asi na sebe mám moc velké nároky, ale i když jsem na všechny látky, ze kterých jsem měla psát, chyběla, nesnesla bych kvůli tomu známku na vysvědčení horší, než jsem si stanovila. Poslední písemku, a zrovna čtvrtletní z látky před půl rokem, jsem psala až čtyři dny po tom, co měli všichni již definitivně uzavřené známky. Nicméně jsem to zvládla a na vysvětčení jsem dostala známku, co jsem doufala.

Dále pak jsem se ještě nevymanila z kolotoče doktorů, a tak jsem podstoupila mnoho kontrol, začala jsem chodit k psycholožce a od včera beru železo na anemii (chudokrevnost).

Ale naštěstí na to všechno nejsem sama. Protože mám někoho, kdo to prožívá se mnou, miluje mě a já jeho, je tu pro mě a já pro něj. Je tak krásné a povzbuzující slyšet z úst milované osoby ta slova, co jsou dnes již skoro klišé, ta slova “miluji tě”. Zvláště, když mi to nikdy nikdo moc neříkal a nedokazoval. A díky tomuto muži jsem šťastnější.

Je konec června a já ho chtěla nějak zhodnotit, nezapomenout na tento měsíc. Do budoucna si dávám předsevzetí psát víc. Vždyť mě to přeci baví.

PS: Mám nové vlasy a děsně mě baví!

Román

Zase ponocuje. Ví, že jí to nedělá dobře a že by potřebovala dospat několik dní, ale nemůže si pomoct. Tohle byl vždycky její sen. Psát. Když se vžije do osudů svých postav neumí přestat. Ve dnech, kdy píše stoupne její spotřeba kávy a černého čaje na téměř neúnosnou hranici. Spí jenom, když usne na klávesnici a zdá se jí o dalších osudech jejích postav.Ty postavy. Alice si vždycky připadá jako čerstvá matka, když dá život nové postavě ze svého příběhu. Vymýšlí jejich životní osudy. Dělají, co ona chce, nikdy neodporují.

Byla to jen další noc, kdy psala. Ponořená do nešťastného osudu Marie, která neví, zda si vzít život nebo Leonarda, soucítila s Elizabeth, co ztratila svého manžela při autonehodě, to že byl v autě se svou milenkou se ještě nedozvěděla. Alice jí to plánovala prozradit až v další kapitole. Vciťovala se do postavy Andrey, která je zamilovaná do Leonarda, ale nemá odvahu mu to říct a raději jde na jeho a Mariin zásnubní večírek. Bavila se tím, jaké nečekané situace budou muset řešit její postavy v dalších kapitolách. Měla to vymyšlené. Když v tom...

Najednou její prsty běhaly po klávesnici samy. Nejdřív tomu nevěnovala pozornost, ale po pár napsaných stranách jí to začalo znepokojovat. Tohle nebyl příběh, co měla v plánu napsat, tohle bylo něco jiného. Co to je? Ptala se sama sebe a četla na monitoru řádky, co se objevovaly, ale ona si nebyla vědoma toho, že by je psala. Najednou se v jejím příběhu objevila nová postava. Nějaká Petra. Co tam dělala. Alice nejdřív nechápala. Sledovala slova, zjevující se na nových a nových stránkách dokumentu a nevěřila vlastním očím. Petra se začala přátelit s postavami, začala si s nimi hrát, využívat je, teď už to nebyla Alice, kdo si s nimi pohrával, byla to Petra. Vyzradila Elizabeth to o té milence a donutila jí ji zabít. Jak to? To by Alice nikdy nedopustila. Zhatila Alici plány s Mariinou svatbou. Donutila jí skočit pod vlak. “Co se to děje?” nechápala Alice.

Chtěla přestat psát. Usoudila, že potřebuje jít spát. Ale i když moc chtěla, nemohla se od klávesnice odtrhnout. Jen jednou rukou sáhnout po červeném hrníčku, co dostala od přítele k narozeninám, a napít se kávy. Pak zase psát. Už ani nechtěla vidět, co se děje jejím drahým postavám. Chtěla jít spát, vypnout počítač a pochopit, proč se to děje. Ruce jí klouzaly po klávesnici jako by nebyly její.

Doufala, že to byl jen zlý sen, ale něco, někdo uvnitř jí ji dával silně najevo, že to sen není. Někdo uvnitř ní psal. Psal pravý opak toho, co by napsala Alice, byla z toho někoho uvnitř sebe zoufalá, chtěla spát, ale ten někdo jí neměl v plánu pustit. Psala. Psala několik hodin.

Už bylo světlo, ale ona stále psala. Káva jí již došla, neměla co pít, co jíst, ale stále psala. Někdo uvnitř jí si s ní dělal, co chtěl. Psala a doufala, že vypadne proud, že ji někdo najde, že jí někdo pomůže. Věděla, že všechny tyto naděje jsou marné. Nikdo nepřijde, nikdo jí neodtáhne od klávesnice.

Alena vešla do dveří, měla pocit, že něco není v pořádku. “Jsem doma Alice!” zakřičela a odpověděla jí jenom ozvěna. “Haló ségra, ta Francie byla vážně skvělá, fakt ten měsíc tam byl skvělej! Haló jsi tady?” Nikdo se jí neozval. Došla do pracovny a našla Alici ležící na klávesnici. Neusnula, už se neprobudí a na monitoru svítí dopsaný román.

Je mi sedmnáct prosím...

Dnes jsem se nevzbudila do dne, jaký v poslední době obvykle prožívám. Vstávat se mi ani za mák nechtělo. Poprvé do školy. Po víc jak třech týdnech. Komu by se taky chtělo vstávat, zvláště, když je to asi o pět hodin dříve, než jsem si zvykla vstávat? Ale vstala jsem. Oblékla jsem si krásné nové šaty, které jsem si už více jak tři týdny chtěla obléct a šla snídat.

Nic. Nikdo mi nepopřál. Dobře, řekla jsem si, třeba se něco chystá, třeba ještě popřejí. Vyjeli jsme do školy a nic. Vysadili jsme bráchu u jeho školy a nic. Jeli jsme do Pardubic a nic. Nevydržela jsem to. “A abys věděl, tak mám dneska narozeniny...” Prý to ví. Prý chtěl popřát odpoledne. Prosím.

Po třech týdnech zase prohodím pár slov s recepční katastru a jdu do školy. Tak moc se mi tam nechce. Cestou se ještě stavím v obchodě koupit si pití. Koukám na stojany s nepřeberným množstvím nápojů. Nakonec sahám po neperlivé vodě (já vím, že ta citronová matonka toužila být mou, ale já jí musela říct ne!). Uklízím peněženku, první dveře z obchodu mi podrží pán s berlemi (skutečně jsem je chtěla nejdříve podržet já jemu!), druhé dveře mi podrží nějaký student. Oběma s úsměvem poděkuji a v duchu si řeknu, jak ten den nakonec začíná docela hezky. Sluníčko svítilo a já došla k té hrůzu nahánějící budově zvané gymnázium.

Zajít do jídelny, ukázat se kuchařce, která mi bude vařit a dávat moje speciální jídlo - dosti pochybuji o tom, jak moc bude dieta v jídelně poživatelná. Milá kuchařka, usměvavá. Pak oběhat spoustu věcí, učitelé, sekretářka, do toho se učit... bylo toho dneska prostě moc.

Vyčerpaná nasedám do auta, přání od táty (už jsem ani nečekala). Mám přání. Galanterie. Nikdy nepochopím tátův styl komunikace, když mi to prý bude trvat tři minuty tak ano, ale jinak ne. Ptám se proč. Potřebuje ještě tam, tam a tam a za chvíli vyzvednout bráchu někde úplně jinde. Nakonec to prý zas tak vážně nebral, jedeme do galanterie. Galanterii mám ráda, už jako malá jsem měla. Dnes potřebuji stuhu na šaty. Nemohu se rozhodnout která barva, tak beru rovnou tři. Žlutá, červená a bílá. S úsměvem na rtech platím třináct korun a ve větru jdu rychlou chůzí k autu. Musím si držet sukni. Moc fouká. Je to trochu komické.

Znovu si sedám do auta a teprve teď na mě padá ta pravá únava. Nepřítomný pohled z okna a rádio puštěné. Kulisa, abych nemusela moc mluvit. Po neskutečně dlouhé cestě nasedá brácha a jde se nakooupit. Běžný nákup ale. Ale pak najednou, že táta potřebuje do vedlejšího obchodu.

Doma dostávám velkou kytici růží. Je krásná. Mám moc velkou radost, květiny miluji. Když se všichni někam vypaří jdu rychle pro poštu. Jak já ráda dostávám dopisy. Zvláště některé.

Jistota

Většina lidí má ráda alespoň v něčem rutinu. Dobře nebudu mluvit za většinu lidí, které stejně neznám a budu mluvit za sebe. Mám ráda rutinu. V něčem. Někdy jsem prostě ráda, že se mohu na něco spolehnout, že něco bude tak, jako vždy, tak samozřejmě, bez přemýšlení o tom, že by to vůbec mohlo být jinak. Naplňuje mě to jistotou, štěstím. Jistotu mám ráda, bez ní se cítím ztracená.

O to horší pro mě potom je, když ta moje jistota nepřijde. Čekám. Hlavou se mi začíná honit nepřeberné množství neuvěřitelných myšlenek o tom, proč je to teď jinak. Katastrofické scénáře, nepravděpodobné sledy událostí, to vše je najednou v mé hlavě a ta, ztracená, bez jistoty, těmto scénářům začíná věřit. Je jasné, že mi vyvstanou i myšlenky na to, jaká banalita se určitě stala, že to přeháním, a že to, co jsem si vymyslela je přeci tak neuvěřitelné. Tento vnitřní hlas je ale rychle převálcován dalšími variacemi na ztracenou jistotu.

V tento okamžik si připadám příšerně, skoro jako v depresi, oči doširoka rozevřené nepřipouštějící si slzy, a to známé svírání na hrudi. Nemám ráda, když nevím, co se děje. Nemám ráda ztrátu jistoty, je to jedna z mála věcí, na které se dá spolehnout.

Na nakloněné rovině

Vcházím do dveří malé ztemnělé místnosti. Možná není tak malá, ale svou atmosférou na mě tlačí takovou silou, že se zdá mnohem menší. Zvláštní, ale důležitý pán, se snahou být sympatický a uklidnit mě, mi podává ruku, stejně tak i druhá osoba, mnohem méně sympatická a přes svoji nevýznamnou funkci dost povýšená. Potvrzuji, že jsem seznámena s tím, co se bude dít, ale říkám to se chvěním v hlase. Mamka - můj doprovod podepisuje souhlas a odchází. Jsem sama. Sama s nimi dvěma.

Odcházím za zástěnu, svlékám se do spodního prádla, jen podprsenku, kalhotky a ponožky mi dovolí. Lehám si na podivně vypadající postel, všímám si podivných detailů, ale většinou mi není moc jasné, k čemu jednotlivé prvky zvláštní postele slouží. Chodidla přitisknu na její spodní část celou jejich plochou. Ruce podél těla, pravá dostává rukáv na měření tlaku, levá odejde s větším traumatem, dostávám do ní kanylu. Celé tělo mám poseto elektrodami, přikrývají mě nevzhledným prostěradlem. Najednou mám pocit, že jsem pacient psychiatrické léčebny, dvěma popruhy přikurtovaná k posteli čekám, co bude dál.

Dvacet minut jen ležím a odpovídám na tisíceré dotazy od toho důležitého pána. Chvílemi vypadá, jakoby mě skoro nevnímal, pak zas velmi zaujat poslouchá. Změří mi tlak. Elektrody pořád něco ukazují na obrazovkách u mých nohou. Nevidím na ně. Dívám se do šedého stropu. Zazvoní telefon a najednou si mě nikdo nevšímá. Nesympatická sestra se snaží být přátelská a předhání se se mnou v tom, která z nás déle nejedla.

Dotelefonováno, dvacet a možná i více minut klidu a ležení střídá další bod mého vyšetření. Sympatický primář se mnou skoro pořád mluví, ptá se mě na veškeré změny, co cítím, bolesti. Postel se začne pomalu zvedat. Velmi pomalu. Zvedá se a já popisuji ty změny, ty pocity, ty bolesti. Popisuji, jak se mi lehce tmí před očima, jak se cítím malátná.

Postel se zastavila, stojím skoro vzpřímená, popruhy mě jistí. Mám pocit, že se nemůžu hýbat, ne že bych se snad hýbat mohla, tenhle pocit byl ale silnější než to znemožnění pohybu. Stojím tam, dívám se tupě do zdi. Před očima se mi míhají ony fantastické obrazce, které již tak důvěrně znám. Motá se mi hlava.

Když se konečně klidním najednou dojde ke změně. Nevím, co se děje, ničeho jsem si nevšimla, nikdo se mě ani nedotkl, ale najednou mám potřebu zrychleně dýchat, rozbuší se mi srdce. Je mi mdlo, bráním se slzám, chce se mi omdlít, ale ve výsledku neomdlím. Je mi zakázáno zrychlovat dýchání, mám dech uměle potlačovat. Je mi z toho zle. Vše vidím jak v oparu. Zaregistruji, že někdo vejde do dveří, projde přede mnou, ale nemám sílu se na něj podívat, slyším jeho hlas, pak odejde. Primář se mě pořád ptá, jestli ještě můžu, stále opakuji, že to zvládnu.

Pocit - pocit, že to nikdy neskončí, ale pak se najednou postel dala znovu do pohybu, pomalu. Pomalu za zvuku vrzání a práce motoru se spouštím do vodorovné polohy. Když mám pocit, že už ležím postel se stále hýbe a pořád si lehá. Mám pocit, jako bych ležela hlavou z kopce, ale je to jen pocit, vše má být v pořádku. Je mi stále mdlo a zle, paradoxně ale cítím i mnoho energie.

Sundávají mi kanylu, zase nevím, co se děje, proč všechny přístroje přesouvají na druhou stranu postele. Záhy se to ale dozvím. Dostávám pokyn abych se rychle postavila. Zvedám se a opět vidím jen ty fantastické obrazce, míhající se kruhy před očima. Dá mi hodně soustředění, abych neomdlela, ale stejně se kymácím. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, sledují přístroje a to, co jim říkám.

Rychlými prudkými pohyby ze mě strhají elektrody, sundají mi manžetu pro měření tlaku a konečně se mohu jít obléci. Okamžitě se dozvídám výsledek testu. Primář ho pronáší uklidňujícím, ale zároveň znepokojeným tónem. To, co se mi děje, není od krevního oběhu, tím mě uklidní, pak ale dodá, že to rozhodně není normální a měla bych co nejdříve zase na neurologii, tím mě opět znepokojí.

Čekala jsem, že mi dnes někdo řekne, co mi vlastně je. Odpověď nepřišla, jen další omluvné pohledy doktorů. Kdy se to dozvím? Jestli vůbec někdy?

Sny

Je neuvěřitelné, jak můj život ztratil dennodenní příhody, poznatky, zážitky s okamžikem, kdy jsem začala obývat prakticky jen můj pokoj. Je velmi těžké v takové situaci, zvláště, když je jasné, že situace bude stejná po několik týdnů, nepodlehnout chvilkovým návalům sebelítosti a osamělosti. Proto jsem teď nějakou dobu nepsala, nebylo mi dobře natolik, abych mohla psát. Cokoliv jsem totiž napsala jsem vyhodnotila jako velmi nezajímavé pro běžného čtenáře, většina taky vyznívala jako žádost o lítost, což jsem nechtěla, ale moje podvědomí se od tohoto neumělo oprostit.

Nepsala jsem proto. Uzavřela jsem se do krásného oblaku snů a v něm jsem žila. Daleko ve vysněné budoucnosti. Lhala bych, kdybych řekla, že toto snění bylo naprosto zbytečné a v ničem mi nepomohlo. Pomohlo, velmi. Snění je hodně důležité, protože nabízí uvolnění, vytěsnění těžké skutečnosti. Jakmile se zasníme, je nám lépe, sice jenom duševně, ale podle mého názoru i toto duševní blaho velmi pozitivně ovlivňuje například léčbu nebo úspěšné vyrovnání se s těžkou životní situací.

Samozřejmě musíme sny rozdělit do minimálně dvou kategorií. Sny, co sníme ve dne a v noci. Mezi nimi je podstatný rozdíl. V denních snech se můžeme ocitnout tam, kde chceme být, můžeme například nudný výklad profesora vyměnit v polospánku za procházku lesem. Denní sny nám pomáhají vyrovnat se s momentální situací a přináší naší psychice okamžité uvolnění. Mezi denní sny bych zařadila i jakékoliv zapojení představ a fantazie, protože skrze fantazii můžeme vymyslet cokoliv, kohokoliv, přesunout se na jakékoliv místo na světě, i když jsme v naprosto bdělém stavu.

V nočních snech, i když to není zřejmé, si naše podvědomí dává dohromady všechny dílky skládačky předešlého dne i delších časových úseků, let. Myslím, že noční sny jsou velmi důležité, protože to, že si myslíme, že jsme se s danou situací vyrovnali ještě neznamená, že se s ní vyrovnalo i naše podvědomí. Noční sny nijak zvlášť ovlivnit nemůžeme, je proto velmi zajímavé se pak ráno zamýšlet nad tím, proč se mi zdálo zrovna to, či ono. Paradoxní je, že u hezkých snů bývá naprosto zřejmé, proč se nám zdají, většinou bývají velmi konkrétní, jasné a máme z nich jasně milé pocity. Často posouvají příjemnou skutečnost dále do budoucnosti, kde jí dávají jasnější tvary, které jsou pro nás lákavé i ve dne.

Pokud jste někdy měli zlý sen tak mi zřejmě potvrdíte, že s nimi to tak jednoduché není. Moje zlé sny se většinou skládají z mnoha dílčích úseků, často jsou nejasnou směsicí pocitů a obrazových vjemů. Také ráno marně analyzuji, proč se mi mohlo zdát právě toto, protože v těchto zlých snech nebývá nic, co jsem již zažila nebo čeho se obávám, že se stane. Něco, co bych dokázala přesně zařadit se v nich objevuje jen sporadicky. Proto je velmi zajímavé se zamýšlet nad těmito zlými sny nebo nočními můrami, není z nich totiž přesně zřejmé, kde naše podvědomí vzalo jednotlivé dílky, z nichž pak sen poskládalo. Je fascinující, jak naše podvědomí pracuje, jak nám snad nevědomky zprostředkovává nepříjemné pocity z vlastního nitra.

Sny jsou neopomenitelnou součástí našeho vědomí a podvědomí, neměli bychom na ně zapomínat. Zkuste se nad nimi někdy zamyslet.

Hlad

Sedím v osamělé pracovně zastrčené v budově tak, že by ji ztěží kdokoliv našel. Sedím u okna, koukám z něj a snažím se nemyslet na to, jaký mám hlad. V hlavě si přehrávám události posledních hodin, ten osvobozující okamžik, když mi před devátou sundali Tu věc. S drobnou depilací odešlo svědění, lepení a strach o zmařené výsledky. Zmizela i nutnost zapisovat si každý krok po schodech, každé zamotání hlavy a každé z mých mnoha jídel. Svoboda. Ale něco stále nezmizelo a nějakou dobu nezmizí. Ten hlad.

Je půl jedenácté a jediné, co jsem dnes pozřela byla drobná snídaně. V šest ráno. Začínám cítit takovou slabost a hrozba nadcházejícího vyšetření, kterým mě všichni děsí mi mnoho nepřidává. Proto nesmím jíst, kvůli dalšímu vyšetření. Kdy jen to skončí. Test na nakloněné rovině. Připomíná mi to laboratorní práce z fyziky, ale protokol asi vyplňovat nebudu. Já ne. Tentokrát to někdo udělá za mě. O mně.

Vykouknu z okna, přilétá vrtulník. Koho asi postihl osud milionkrát horší než mě? Připadám si tak bezvýznamná a moje problémy jsou vlastně tak malicherné. Měla bych to asi přestat řešit, ale jsem tak vyčerpaná. Nemám sílu na nic. Jen jsem teď šťastná, šťastná, že nejsem pacient na palubě vrtulníku.

Sedím v zastrčeném rohu pracovny, za několika zavřenými a zamčenými dveřmi, od kterých mají klíče jen ti vyvolení. Oddělení, co nahání hrůzu. Kdo se sem dostane tak je to s ním zlé. Nukleární medicína, v pavilonu spolu s onkologií. Tolik nešťastných lidí, co jsou na tom o tolik hůře než jsem kdy sama byla. Žalostné pohledy na pacienty, žalostné jsou i jejich příběhy. Nejsmutnější mi ale přijde, když přivezou člověka, častokrát to ani není poznat, zda-li je to člověk, aby mu konstatovali mozkovou smrt. Tolik zmařených a nešťastných osudů. A já s těmi malichernostmi v mamčině pracovně čekám na další test.

Mám z tohoto místa, fakultní nemocnice, trochu úzkost. Zároveň to tu ale začínám mít celkem ráda. Přívětivé prostředí, lepší než kterákoliv nemocnice předtím. Začínám se tu cítit jako doma a to mě trochu děsí. Chtěla bych mít domov někde jinde. Bez bolesti a utrpení jeho obyvatel. A mě samotné.

Sledovaná

Jak upoutat zraky celých ulic na svoji osobu a na svůj nezajímavý výstřih?

Zaručené a vyzkoušeno za vás. Denní EKG holter. Skvělá to věcička.

Vůbec nepotřebuje vaši neustálou pozornost a kontrolu lepítek, je bez problémová a nezpůsobuje svědění na nedosažitelných místech pod nálepkami. Praktická krabička, kterou zdarma dostanete jako módní prvek pod tričko z vás na den vykouzlí půvabného robota. Navíc ukazuje čas a ještě při vyhrnování trička, abyste se podívali, budete tak neodolatelní. Kdo by odolal? Decentní barevné lepítka a drátky zaručeně strhnou pozornost na váš výstřih a nepochopené zraky ulice budou upřeny jen na vás.

Volejte 1. interní kliniku neinvazivní kardiologie ihned. Dveře číslo 32, vyčkejte příchodu sestry.

PS: Ještě vás donutí vyplnit každou vaši volnou chvíli psaním toho, co jste všechno dělali! Skvělé ne?!

Ty boty

Dnes jsem zase skoro omdlela, ale to už je na denním pořádku, takže tomu už větší váhu nepřikládám. Jen mě trochu vyděsila jedna věc.

Na cestě ze školy se toho probere hodně. Hodně vtipných urážek a narážek na každého člena "party", do toho zvláštně vmísená směsice vážných, někdy i celosvětových, problémů a drbů. Prostě se probere vše, co je potřeba.

Třeba taky teoretické plány do budoucna. Kupříkladu, že by se dalo něco podniknout. Třeba výlet na kolech. A jejda. Co když nám tam zkolabuješ. A tak mi bylo vkusně vysvětleno, že by to bylo velmi nepraktické. Takže jsem vlastně předem odepsaná. Jak potěšující to zpráva. Ta mi asi hodně přidá, že?

Pak se pomalu parta rozpustí, každý jde jiným směrem, popřípadě každá menší skupinka jde jiným směrem. To je někdy, jako třeba i dnes, tak uvolňující pocit. Sedla jsem si na lavičku, seděla a koukala se do slunce. Jen tak. Užívala jsem si, že mám chvilku času, který mohu věnovat tomuto nicnedělání. Většinou totiž velmi pospíchám, téměř vždy to pak je na autobus. Dnes ne. Sraz s mamkou byl za poměrně dlouhou dobu, a tak jsem si těch deset minut na sezení na sluníčku vyhradila.

Na plánu je kupování bot, jdu si tedy koupit punčochové ponožky do svého oblíbeného obchodu s punčochami (Vy ho snad nemáte?!). Je to docela zacházka, ale svítí sluníčko, času dost, nohy zatím nebolí, tak proč se neprojít? Punčochy koupeny, vracím se a míjím obchod s botami. Zvědavě prohlédnu výlohu a nakonec se odhodlám k důkladnějšímu vnitřnímu průzkumu, i když obchody, kde jsem sama s prodavačem nemám moc v lásce. Chtěla jsem jen zběžně projít obchod a s výmluvným 'nashledanou' odejít, pak se to ale stalo. Třikrát jsem obešla obchod a vždy jsem skončila u prvního regálu. Byly tam. Ty boty. Ale ne ledajaké. Byly takové, jaké jsem si představovala. 38. Po pěkné chvíli přemlouvání sama sebe se seberu a optám se na velikost 39. Milá slečna jde do skladu. 39 není. Zkouším 38, předem zklamaná z toho, že mi určitě nebude. Jaké to kouzlo? Jak to, že mi je? A jak to, že mi je tak skvěle? Procházím se v nich a vím, že toto jsou ty pravé.

Rezervuji si je tam do konce dne a s myšlenkou na ty boty a na to, že musím vybrat peníze, protože neberou karty, odcházím z obchodu na sraz s mamkou. Projdeme mnoho obchodů, vyzkoušíme mnoho bot. Ona si jedny koupí, ale já vím, že mi žádné nebudou. Nebo nebudou tak dobře. Nakonec, po posezení v kavárně a nepříjemném číšníkovi, se vracíme do toho obchůdku, kam skoro nikdo nechodí a já si je kupuji. Ty boty.

Vysvobození

Pochmurné odpoledne, ale ona to nevnímala, zastavila se před výkladní skříní a nepřítomně hleděla na svůj odraz. Zaklepala hlavou, jako by chtěla rozehnat myšlenky a svoji nepřítomnost. Podívala se ještě jednou. Nemohla se poznat, vypadala o tolik starší a zbídačenější, než jak si sebe pamatovala.

Anna byla krásná, svěží a vždy usměvavá mladá žena, nebo ještě dívka, podle jejího názoru tak akorát na vdávání. Měla svého přítele, kterého milovala, plánovala si s ním budoucnost, svatbu, děti. Byla šťastná a měla pocit, že jí nic neschází, dokonce měla i práci, která ji bavila a měla z ní slušný plat. S Petrem, jejím přítelem, k sobě byli vždy upřímní, věděli o sobě snad vše a i přesto, nebo právě proto, spolu byli tak šťastni.

Jedno podzimní, deštivé odpoledne ale vše změnilo. Jela z práce a myšlenkami již byla u sporáku, přemýšlela, jakou dnes udělá omáčku na těstoviny, přítel totiž miluje těstoviny. Najednou ji ale něco vytrhlo ze snění. Záblesk světel. Náraz. Tříštící se sklo. Bolest. Pak už si nic nepamatuje. Probudila se až v nemocnici.

Když otevírala oči, šlo to s velkou námahou, jako by spala tisíc let. Na pohyb neměla sílu, tak jen otevřela oči a dívala se do stropu, odhodlala se i prošmejdit očima místnost, kam jen viděla. Na nočním stolku ležely květiny. Tulipány. Vzpomínala si, že je milovala. Ale bylo to tak dávno a nejasné.

Zničeho nic uslyšela hlas. Rozhlédla se ještě jednou pečlivě po místnosti, ale nikdo tam nebyl. “Něco se mi muselo zdát”, pomyslela si. Upadla znovu do lehkého spánku, když tu ji z něj opět probudil ten, nyní již známý, hlas. “Kdo je to?” vykřikla a probudila se. Svou projevenou aktivitou vyvolala zájem sester o její osobu. Z jejich pohledů nepoznala, zda-li jsou rády nebo jsou naštvané, že mají o starost navíc. Přišly, neprohodily s ní ani slovo, ani ona nepromluvila, jen se zmateně koukala kolem na to, jak kontrolují přístroje, kanylu, kapačku. Odešly a nechaly ji jejím zmateným myšlenkám.

“Kdo byl ten hlas?” ptala se v duchu sama sebe, když tu jí ten samý hlas odpověděl.
“Copak ty mě neznáš?”
“Kdo to mluví?”
“To jsem přece já Jana.”
“Kdo jsi? Kde jsi?”
“Já jsem ty.”
“Lžeš, ty blbý fórky by už mohly skončit, vylezte, to už není vtipný.”
“Tak mi nevěř, ještě uvidíme.”

Anna usnula vyčerpáním a zmatená se chvěla v noční můře. Když se probudila, měla pocit, že to bylo celé jen zlý sen. Z omylu ji ale vyvedlo ostré: “Tak už jsi konečně vzhůru? Ty bys taky pořád spala.”
“Byla jsem vyčerpaná.” měla se Anna potřebu bránit, i když nevěděla před čím, před kým.
“To si nech pro někoho jinýho. Já jsem se zatim koukla na tvuj život. Docela nuda bych řekla.”

To bylo na Annu příliš. Ta zlá neviditelná osoba. Kdo byla? Jak mohla říkat něco takového? Anna bývala šťastná, ale teď měla slzy na krajíčku.

“Já nemám nudný život!” vykřikla. Ale teď si uvědomila, že nekřičí ústy, ale v hlavě.
“To máš pravdu, jsou tam i docela zajimavý momenty. Třeba to, tamto, s tim kolegou. Tos Petrovi neřekla co? Pche, že se nestydíš.”
“Jak to sakra víš? Kdo ti to pověděl? Nech mě a můj život na pokoji!”
“To by se ti tak líbilo, co? Sotva jsem přišla už bych mizela? Tak na to zapomeň, moje milá. A tamto. Ts, já nepotřebuju, aby mi to někdo řikal. Mi to řikáš sama, abys věděla!” posměvačně odvětila Jana. “Vim o tobě všechno, nebo se o tom dozvim, milá zlatá. Já se nenechám tahat za nos, to si nemysli. Mě jen tak nevoblafneš!”
“Jdi pryč! Já tě nechci!” snažila se z posledních sil zakřičet uvnitř sebe, ale věděla, že je to naprosto zbytečné, že se Jany jen tak nezbaví.
“Jo, to máš pravdu, mě se jen tak nezbavíš, a taky si myslim, že by bylo lepší o mně tvýmu vlastně našemu přítelíčkovi nic neříkal. Ještě by na nás žárlil. Che.”

Po týdnu v nemocnici, po týdnu s nesnesitelnou Janou, se vrátila domů. Domů ke svému, vlastně nyní k jejich příteli. Všiml si, že je na ni něco jiného, že dlouho zvažuje slova, jakoby o ně uvnitř sebe vedla bitvu.

Šly týdny a Petr se s Annou rozešel. Chápala ho a Jana si z ní kvůli tomu pěkně utahovala, prý si ani neumí udržet chlapa. Smála se jí. Pořád ji kritizovala, vše zlehčovala, byla jako malé panovačné dítě. Bezcitná. Anna se snažila od ní odpoutat. Nepodlehnout ji, alespoň na krátký okamžik dlouhého dne. Jakmile se jí to začalo trochu dařit a poznala Janin charakter, už věděla, za co se jí Jana posmívá nejvíce, tak se začala snažit jí ty nejzásadnější okamžiky tajit. Bylo to tak neuvěřitelně těžké, tajit něco sama před sebou. Věděla ale, že nemá na vybranou. Nechtěla poslouchat další Janiny výsměchy.

Stala se z ní troska. Ubohá žena zdrchaná svým vlastním já. To ale nikdo nevěděl. Všichni viděli jen příliš ztrhanou ženu, zřejmě po těžkém rozchodu, co už rezignovala na svůj osud a štěstí.

Často se zastavovala před zrcadly a výkladními skříněmi. Dívala se na sebe a snažila se vypnout posměch Jany. Snažila se jí tajit, jak moc ji nenávidí, protože by vyvolala předem prohranou hádku. Snažila se jí tajit to, že se jí začal líbit ohleduplný kolega, protože Janě by nepřišel dostatečně sexy. Byla z toho vyčerpaná, ale neměla na vybranou.

Kolikrát již pomyslela na sebevraždu. Ale Janě se tu líbilo. Byla jednoznačně proti. Těžké jí oponovat.

V to pochmurné odpoledne, při další hádce s Janou, kdy čelila nechápavým pohledům kolemjdoucích, opovrhovačných pohledů mladých slečen a kdy se jí obloukem vyhýbaly malé děti, se snažila myslet na něco nekonfliktního. Dívala se do nebe, fascinovaná mraky, které sice Janu nudily, ale teď jí to bylo jedno.

Najednou zaslechla hluk, křik, otočila se a s nadšením v očích zahlédla světla řítícího se kamionu. V tom zlomku vteřiny si uvědomila, že nepřežije. Byla najednou nepopsatelně šťastná.


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Tajnosti”. Povídku “Krabice” a “Jana” můžete najít na těchto skvělých blozích.

Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

Pod závojem

Bylo velmi pochmurné odpoledne. Doma jsem řekla, že se jdu projít. Šla jsem. Miluji procházky lesem, ale teď jsem někoho čekala. Šla jsem v očekávání toho, že ho konečně zase uvidím. Najednou se tam zjevil, zjevil se zpoza stromu. Najednou tam byl, i když jsem ho předtím neviděla, neslyšela. Hleděl na mě a já byla na okamžik šťastná, i když byl tak daleko ode mě. Chtěla jsem jít blíž, ale v ten okamžik ze mě spustil oči, podíval se se zděšeným výrazem za mě. Z ničeho nic jsme nebyli sami, ohlédla jsem se a za mnou byli rodiče. Zbledla jsem jako stěna, byla jsem ještě víc bledá než předtím. Měla jsem potřebu to nějak vysvětlit, ale oni se na něj koukali s takovou nenávistí v očích, otočila jsem se zpět na něj. Počkat, to není on, to je někdo jiný. Jak to? Zmizel. Zmizel stejně nečekaně, jako se objevil. Zbyl po něm jenom oblak ve ztemnělém děsivém lese.

Den, na který se těší všechny mladé slečny, nejočekávanější den. Měl být nejšťastnější, tak proč jsem tušila, že nebude? Probudila jsem se a měla jsem pocit, jako bych spala sto let. Cítila jsem se, jako bych umřela a teď znovu ožila. Byla jsem tak bledá. Nějak vycítili, že jsem vzhůru, pokoj byl znenadání plný lidí. U většiny jsem měla pocit, že je vidím poprvé. Cizí lidé. Necítila jsem se dobře, ale měl to být nejhezčí den. Česali mě, oblékali, líčili, jako kouzlem jsem se cítila lépe, ale stále jsem očekávala něco, co můj den pokazí. Donesli mé šaty. Měla jsem je na sobě a chtělo se mi plakat. Byly, byly hrozné. Vůbec nebyly takové jaké jsem si vysnila. Nedávala jsem ale na sobě nic znát, nechtěla jsem ten můj den pokazit ostatním. Jsem v autě. Jsem na místě. Spousta lidí. Nikoho neznám, říkám si, asi jsou z jeho strany. Z jeho strany, opakovala jsem si. Ale kdo je vlastně On? Koho si to vlastně mám brát? Blesklo mi hlavou, kdo má asi být On. Nikdo ho ale neviděl. Nikdo jakoby nevěděl, že není potřeba jen nevěsta, že tu někdo chybí. Nebyl tam. Telefonuji mu. Mluvím s ním, jak bych se mu za něco omlouvala, jako bych věděla, že neví, že se máme brát. Říkám mu, že je ženich. Zavěsil. Omdlévám. Nikdo si mě nevšímá, všichni se baví, jsou v živém rozhovoru a já tu v koutku místnosti tiše umírám v těch příšerných šatech.

Zazvonil budík a já si po snu nepřipadám vůbec odpočatá. Probouzím se až s pátým budíkem, ale zděšení ze snu najednou střídá úsměv. Vím, že až procitnu, v mobilu nebude jen budík, ale také hezké probuzení. Závoj byl pro tentokrát pryč. Svatební - i závoj snu.

Tajný ctitel

Byl to jeden z těch letních večerů, kdy zapadá slunce, je teplo a není jasné, zda je večer či noc. Všude byl klid, ale plno lidí. Lidé byli všude - v zahrádkách před kavárnami a bary, v ulicích romantické dvojice a skotačící děti. Nic neutichalo, spíše naopak ožívalo. Jak to ostatně v přímořských letoviscích bývá.

Musela pryč, rychle, to věděla, nemohla tam být už ani den. To vše si sumírovala v hlavě cestou do hotelu. Zavolala si taxi, připlatila si za zatmavená okénka. Nemohla riskovat, že ji zahlédne, mohl být kdekoli. Jakmile usedla do taxíku, oddychla si. Ještě zkontrolovala, zda je někdo nesleduje. Dobrý. Teď byla na chvíli klidná, ale blížili se do hotelu. Nasadila si šátek a velké sluneční brýle. Ve spěchu nervózně zaplatila, elegantně vystoupila z vozu a rychle, jak jen to dovolují dobré mravy a vysoké podpatky, se přemístila do haly hotelu. Šla rovnou k recepci.

“Nepřišla mi nějaká pošta? Na jméno Ema Roux…“, ta otázka byla naprosto zbytečná a recepční jí již podávala objemnou složku dopisů. Ostatně jako každý den. Byly to dopisy, ze kterých šel strach. Dopisy, které by za dané situace byly i milé a měla by z nich radost, ale ten muž, ten muž, od něhož byly, ten ji děsil. Milostné dopisy, v nichž jí tolikrát vyznal lásku, a když dostala první, byla v sedmém nebi. “Tajný ctitel,” řekla si. Po tajném ctiteli touží každá žena, zvláště když vás zahrnuje květinami, bonbony a krásnými dopisy.

Začalo to nevinně. Jednou za měsíc přišel dopis od neznámého ctitele v krásné obálce. Pak se intervaly zkracovaly, začaly chodit květiny, bonbony. Stále to bylo ale v mezích neznámého ctitele, tajného obdivovatele. Pak jí ale začal psát osobnější věci, psal jí, kde ji viděl, s kým ji viděl, posílal ji její fotografie z různých míst. Začínala mít strach. Odjela tedy z Paříže sem do Marseille, na Azurové pobřeží, kde doufala, že si užije trochu anonymity a soukromí. Nevěděla, jak moc se mýlila. Hned první den pobytu, sotva se stačila ubytovat, již měla na recepci dopis. Dopis, ve kterém stálo, jak moc jí to dnes v letadle slušelo. Takhle to šlo pár dní.

Třetí den. Probudila se, pokojská jí donesla snídani a... květiny, obrovská kytice růží rudých, jako bylo její příjmení. Na dotaz, kdo je poslal, odvětila pokojská suše, že neví, přišly na recepci. Po snídani se šla projít, stejně jako každé ráno, sedla si do kavárny u pobřeží, dala si kávu a četla noviny. Nedůvěřivě se ohlížela po ostatních hostech, zda ji někdo nesleduje. Pak se to stalo. Její oči se setkaly s jeho. Lekla se tak, že převrhla šálek kávy na své ještě nedočtené vydání Le Figaro. Nespouštěl z ní oči, ve spěchu zaplatila, nečekala na vrácení drobných, zvedla se a šla. Šla asi deset minut, když se poprvé odhodlala se ohlédnout. Byl tam. Nebyl ošklivý, nebo děsivý, ale byl tam. Sledoval ji, sledoval ji na každém kroku a ona mu nemohla uniknout.

Tehdy se vrátila do hotelu, který do západu slunce neopustila. Nakonec měla pocit, že se jí to muselo snad jenom zdát, a tak se odhodlala a šla ven na večeři. Ve své oblíbené restauraci se nechala obskakovat obsluhou a pomalu přicházela na jiné myšlenky. Objednala si dobré víno, které milovala, k tomu její oblíbené těstoviny, které zde uměli snad nejlépe z celé Francie. Po druhé skleničce už víno odplavilo smutek a pocit bez naděje. Měla opět pocit štěstí, úsměv se jí rozlil po její dlouho skleslé tváři a s radostí si nechala donést ještě čokoládový dort.

Ohlédla se za číšníkem, to byla chyba. Všechno bylo zpět, její vyděšený výraz a nyní i slzy. Přes slzy a nechápavé pohledy stolovníků snědla svůj čokoládový dort, zaplatila a odešla. Byla rychlá a než její pronásledovatel stačil zaplatit, skryla se v taxíku.

Na cestě z recepce s kabelkou v ruce jedné a dopisy v ruce druhé plakala. Nevěděla, co má dělat, věděla jen, že musí hned pryč. Někam daleko a nesmí plánovat. On by se to dozvěděl. V pokoji si lehla na postel a chvíli jen nechala slzy téct po své tváři. Vzpamatovala se, sedla si na posteli, utřela si slzy do kapesníčku. V koupelně si opravila svoje líčení, přeci jenom, když se cítila krásná, vše šlo lépe, a dala se do balení.

Sbaleno měla do hodiny, převlékla se do něčeho, co na sobě ještě neměla, přes vlasy si uvázala hedvábný šátek a vyrazila. Účet v hotelu již zaplatila převodem, aby ji náhodou neviděl u recepce a tak rovnou nasedla do připraveného taxi. Cíl byl jasný. Letiště.

Cestu na letiště znala, tak se ani nerozhlížela kolem a kontrolovala si doklady a peníze. Měla, zdálo se, vše. Pak ale vzhlédla a podívala se z okna. Tohle nebyla cesta na letiště. Tudy se na letiště určitě nejede. “Já jsem chtěla na letiště, spěchám pane.” Jakmile to dořekla, podívala se na řidiče. Zbledla, jako blednou ti, co umírají hrůzou. Řidič se jen ohlédl a s děsivým spokojeným úsměvem na tváři zašeptal: “Copak ty mě nechceš poznat, Em?”


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Skrytá identita”. Povídku “Nepřítel národa” můžete najít na mém oblíbeném blogu:  www.pankaplan.cz .


Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

Nejdůležitější den

Tichý vlahý letní večer. Les je ztemnělý a pomalu se ukládá ke spánku. V zapadajícím slunci září zralé třešně podél cest a padající rosa se blyští na stéblech vysoké trávy v příkopech. V mlází na kraji lesa něco zapraská. Ptáci pomalu dozpívají své písně a uloží se do svých hnízd.

Pospíchal. Dozvěděl se to teprve před několika minutami. Vyjel okamžitě. Byl ještě v pracovním oblečení, v pracovním autě. Bylo mu to jedno. Jel tak rychle, jak jen to šlo, ale věděl, že z tohoto náklaďáku víc nedostane. A bylo mu jasné, že nemá moc času, musel se k ní dostat co nejdříve. Nechtěl to zmeškat. Za žádnou cenu to nechtěl zmeškat, proto si vybral nejkratší cestu. Nebyla pro náklaďák nejvhodnější. Byla úzká. To ale nevadí, musel se k ní dostat co nejdříve.

„Kde je můj manžel?!“ zeptala se zoufale Laura a vyhrkly jí slzy. „Musí tady být! Za chvíli už budu rodit. Jak to, že tady není?! Tak dělejte někdo něco!“

„Už jsme mu telefonovali, je na cestě. Nebojte se, stihne to. Bude tu s vámi.“ utěšovala ji sestra, již zběhlá v podobných situacích.

Tomáš měl štěstí, cestou, kterou si vybral, právě prakticky nic nejelo. Přidal plyn a v duchu byl již dávno se svou ženou a svým ještě nenarozeným dítětem. Byl myšlenkami daleko v budoucnosti, u prvních narozenin svého nenarozeného dítěte.

„Tak se hejbni! Nemůžeš trochu pohnout! To zatraceně musíš jet zrovna teďka?!“ křičí v náklaďáku Tomáš na traktor před sebou.

Zařazuje rychlost. Zvyšuje otáčky. Šlape na plyn. Předjíždí.

„Co se to kurva děje?!“ zaskřípe zuby a marně se snaží otočit volantem.

Je pozdě. Marně se snaží držet vzdálenost od traktoru a naráží do něj. Rána. Zvuky tříštícího se skla a mačkajícího se plechu.

Ticho. Všechno se zastavilo. Čelní sklo je vysypané na palubní desce. Náklaďák zaklíněn mezi koly traktoru. Tomáš chce otevřít dveře. Nejde to. Plech je příliš zkroucen.

„Sestři, kde je můj manžel? Už tu měl dávno být, ne? Já to bez něho nezvládnu! Že ho ke mně pustíte? Musíte ho najít. Já to… Musím ho tu mít. Kde je?!“ Laura vzlyká se slzami v očích a směsicí hysterie a naděje v hlase.

„Ale paní Bendlová, za chvíli vás budeme muset převézt na porodní sál. Nemůžeme déle čekat. Vaše dítě už chce k nám na svět.“ snaží jí sestra vylíčit složitou situaci alespoň s kapkou optimismu v hlase.

Laura se nakonec nechá připravit, i když velmi doufá, že to Tomáš ještě stihne. Nemůže pochopit, co se mohlo stát, že tu ještě není. Telefonovali mu přeci již před několika hodinami a on jí slíbil, že přijde hned. Tak jakto, že tu ještě není?

Dokázal najít mobil. Velmi doufal, že nebude rozbitý. Fungoval, skvěle, alespoň něco. Cítil se dobře, ale byl tu uvězněn. Sám v náklaďáku a už dávno měl být někde jinde. On tu trčí v pustině, zaklíněn do traktoru. Koho by to napadlo.

Vytáčí 112. Operátorka chce zhodnotit situaci. „To mě teď nezajímá, prostě přijeďte s nůžkama, vystříhejte mě odsaď a hoďte mě k ženě.“ pomyslel si, ale nic neřekl. Hasiči, policie a sanitka přijeli až asi za půl hodiny.

Lauru vezl na porodní sál nevzhledný zřízenec. Začínala mít čím dál tím větší strach. Něco jí říkalo, že se něco stalo nebo stane. Cestou na porodní sál se umocňovaly porodní bolesti a Laura si byla jistá, že musí porodit bez manžela. Musí to zvládnout sama.

„Tak a teď sepíšeme protokol.“

„Protokol? To snad nemyslí vážně?! Moje žena právě rodí! Musím se dostat za ní!“ opět si pomyslel, ale neřekl ani slovo. „Všichni jsou v pořádku, nemůžu se dostavit později k vám na stanici a sepsat to v klidu?“

„Ale pane řidiči, snad nikam nespěcháte? Sepíšeme to hned.“

„Ale pane policisto… moje žena právě rodí.“ Tahle slova zafungovala. Jedno z policejních aut ho naložilo a vezlo směrem k porodnici.

Rodila. Bylo to strašné, příšerné, nepopsatelné. Byla na hranici svých sil.
„Už vidím hlavičku! Tlačte.“
„Tobě se to povidá, ty tady neležíš!“ křičela v duchu Laura, přes zaťaté zuby nevydala slovo.

Konečně vtrhl dovnitř Tomáš. Chytil ji za ruku. Ona mu ji skoro utrhla a měla sto chutí ho probodnout svým pohledem, ale musela zavřít oči. Další kontrakce.

Bylo to za ní. Byla spokojená, ale něco nebylo v pořádku. Ještě neviděla dítě.

Medici

Dnešní den mě velmi potěšil a zklamal v jednom. Spolu s mojí spolubydlící jsme byly požádány, jestli bychom nepomohly medikům při výuce. Jsme totiž jediné na oddělení - včetně sester a doktorů, které mluvíme anglicky. Proč ne, řekly jsme si, aspoň se nějak zabavíme a získáme novou zkušenost.

Je osm hodin ráno. Vchází sestra a za ní netrpělivě stepuje hlouček šesti mediků. Rozdělují se do dvou skupin a rozdělují si nás. Jsem ráda, že dostávám ten sympatičtější hlouček. V 'mé' trojici byli dva Indové a jeden s pro mě neidentifikovatelnou národností - Afričan? Afroameričan? - zdají se být moc fajn. Lámavou češtinou se mě ptají, jestli mluvím anglicky. Velmi je uklidním, když zjistí, že anglicky mluvím, i když hned dodávám, že nijak moc dobře, pro jistotu. Začíná zpovídání. Popisuji své nynější obtíže, proč jsem v nemocnici, v historii se vracíme hlouběji a hlouběji do minulosti, až se dostaneme k roku 2008, kdy jsem poprvé ve škole zkolabovala. V té změti dat se pomalu ztrácíme, ujasňujeme si je a opět se ztrácíme. Je to zajímavé, zábavné, smějeme se našim nedorozuměním a nepochopením. Postupně sestavujeme takovou menší časovou osu: 2008 - první kolaps, od té doby občas omdlévám; 2010 - začátek častějších bolestí hlavy; prosinec 2011 - kolaps v divadle, zlomový bod, po kterém si uvědomuji neustálou bolest hlavy a častější pocity na omdlení a omdlévání; leden 2012 - návštěva doktorky a začátek testů; toto pondělí - nástup do nemocnice. Sepisujeme také seznam vyšetření, na kterých jsem byla, u kterých vím výsledky, tak se s nimi podělím, moc jich ale není, jsem dítě, nikdo mi tu nic neřekne.

Od povídání přecházíme k vyšetření. Lehám si, zkoumají mi reflexy, kladívkem mě poklepávají snad všude na rukou a na nohou, celkem asi deset minut sleduji hýbající se prsty, tužky, světýlka. Překvapuje mě, že to dělají úplně jiným stylem, než jsem dosud byla vyšetřována. Mračím se, usmívám se, zvedám obočí, vyplazuji jazyk, připadám si jako malé dítě, je to docela zábava, až na někdy vážné pohledy oněch mediků. Ale zas tak vážně se naštěstí netváří, spíš se všichni usmíváme. Jen je trochu vyděsí, když vstávám. Mám stát s patami a špičkami u sebe, nataženýma rukama a zavřenýma očima. Řídím se pokyny, najednou padám. Indové mě chytají, zjevně zaskočeni mou reakcí na tak snadný pokyn. Zjevně to o mě dost vypovídá. Opakujeme toto házení si se mnou ještě několikrát, se stejným výsledkem, jen moje tělo se rozhodlo zkoušet jejich reflexy a padá si na jakou stranu se mu zlíbí. Sama jsem tím zaskočena. Ještě jsem lechtána a škrábána na různých částech těla. Lechtivá nejsem, nebo skoro nejsem, takže mi to vůbec nevadí, jen říkám, jestli jsou moje reakce nereakce normální. Snad ano, kdo ví. Oni ano, já ne. Velmi vřele se s úsměvem loučíme, bylo to zajímavé zpestření dopoledne.

S Eliškou se ještě dlouho smějeme a popisujeme si navzájem vtipné situace a nedorozumění mezi námi a našimi mediky. Najednou vchází sestra, že v deset nám sem přijde další skupina. Eliška má právě kapačku, tak je mi jasné, že skupina se bude muset ujmout mě. Lituji je předem.

V deset hodin, skoro jako hodinky. Vchází sestra a vede ne skupinu, ale jednu medičku. Španělku. Sympatická dívčina menšího vzrůstu s dlouhými hustými vlasy a výraznými brýlemi s černými obroučkami. Španělka. Španělé si prý angličtinu pošpanělšťovávají, to bude ještě zajímavé, říkám si. A skutečně ano. Již po pár větách mi je jasné, že jistá komunikační bariéra tu bude. Naštěstí ji s Eliškou jakž takž rozumíme a na vše ostatní je tu Google překladač. Ten využíváme relativně hojně. Zvláště, když se mě ptá, jestli jsem byla na vyšetření “cerebrospinal fluid” a opakuje to stále dokola, vůbec jí nerozumíme. Sousloví “mozkomíšní mok” totiž překvapivě moc často v běžném hovoru nepoužívám. No nevadí. Chudinka píše právě zkoušku a neví ani, co je to “latentní tetanie” tak si to googlíme, bohužel ani to ji nijak zvlášť k pochopení nepomohlo, i když jsme se pak dostaly i k hledání ve španělštině. Přecházíme tedy k vyšetření, které provází její evidentní nervozita. Nejvíce ztroskotáváme na neschopnosti rozsvítit baterku na svícení do očí. Po asi třičtvrtě hodině, kdy se posledních pět minut ujišťuje, jestli náhodou něco nezapoměla, se s ní loučíme. Snad zkoušku udělá.

Díky těmto medikům jsem ale prošvihla vizitu. No nevadí.

Je pátek a já chci na víkend domů. Se mnou se tu nikdo nebaví, ale mamka byla právě seznámena s propustkami. Mají to skutečně chytře vymyšlené. Propustka je možná jen na 22 hodin, totiž na tolik, aby nemocnice i za tento den neden dostala od pojišťovny peníze. Kdybych chtěla jít domů na celý víkend, nemohla bych tu pak být jenom na pondělí nebo jen do úterka, ale musela bych tu zcela zbytečně být až do středy. Vyždímej z pojištěnce a pojišťovny co se dá.

Mamka tedy přestupuje na jinou taktiku. Chce, aby mě propustili úplně a to ORL a test na nakloněné rovině bych si dochodila ambulantně. To se jim samozřejmě nelíbí. Přijdou totiž o peníze. Naštěstí paní doktorka, moje jmenovkyně (vůbec první jmenovkyně, co jsem kdy viděla) se za mě u vrchní doktorky přimlouvá. Po několika hodinách čekání v nejistotě se již smířená s osudem opuštěné pacientky uvězněné přes víkend v nemocnici dozvídám, že jdu domů. A už se nebudu vracet. Euforie štěstí. Hned chci balit. Píši ještě dopis Elišce na rozloučenou, protože ta si jela na víkend domů.

Jsem sbalená. Další čekání, až se dostaví vrchní doktorka a podepíše moje propuštění. Nedočkavá, vyčerpaná, tak neuvěřitelně vyčerpaná sedím v křesílku pro návštěvy a čekám. Čekám, až mě odtud konečně pustí. Jsem jen kousek od dveří, jen dva metry a byla bych venku.

Jsem volná, po asi hodině čekání opouštím neurologii. Šťastná, ale vyčerpaná. Jestli vám někdy někdo tvrdil, že se z nemocnice vrátíte odpočatí, tak v nemocnici nikdy nebyl, nebo vám záměrně lže. Je to hloupost. Vyčerpanější jsem dlouho nebyla. Celou cestu autem jen sedím, s nohama na vedlejším sedadle a koukám z okna s velmi nepřítomným výrazem ve tváři. Nejsem schopná prohodit slovo, jen sedím a koukám z okna, na kapky dopadající a stékající po okně a na stěrače, peroucí se s přívaly vody. Prší. To jsem v nemocničním pokoji neviděla. Moc žaluzií a zábran proti hmyzu.

Otvírá se brána a couváme k domu. Unaveně se ptám na klíče, odemykám a nepřítomě si odnáším věci do pokoje. Jsem vyčerpaná. Ne fyzicky, spíše psychicky. Proč jsem si myslela, že po návratu z nemocnice mi bude lépe? Taková hloupost. Lépe mi není, je mi spíše hůře a navíc ani nezjistili proč. Připadám si lehce deprivovaná. Zvláště, když si vzpomenu na termín, kdy mám opět přijít na neurologii. 12. 9. 2012 a do té doby jen ty dva testy a brát minerály.

Uvidíme tedy na podzim.

Slyším

Vizita. Konečně, se někdo zajímá i o mě, ne jako včera. Hlava bolí na dvojku, ostatně jako vždy, ale to není všechno. Mám si stoupnout, stahnout vlasy, narovnat se. Prohlíží mi záda, krk, otáčím hlavou. Pak si mezi sebou řeknou, že mám program, z čehož usuzuji, že mě zřejmě čeká další vyšetření. Proč bych tu taky jinak byla že... Ale mně nic neřeknou, se mnou se tu nikdo nebaví.

Do pokoje vejde sestra a hned si mě bere na vyšetření, jakoby se dokonce divila, že nejsem připravená, ale jak mám vědět, že mám být připravená na vyšetření. Cestou mi laskavě řekne, na co to vlastně jdu. Prý EMG, ne že by mi to něco snad říkalo.

Vcházím a sedám si na křeslo, lehám si na lehátko. Sestřička je moc milá, na první pohled sympatická paní v pozdních středních letech. Měří mi tlak, mám nízký tlak, jaké to překvapení. Přecházíme rovnou k první fázi vyšetření. Ležím, ruce podél těla, moje levá ruka musí být naprosto uvolněná - taky máte problém s tím se na povel uvolnit? - okolo zápěstí dostávám černý pásek a ke kloubu palce a ukazováčku jakési cosi, napojené drátky, stejně jako černý pásek, na jakýsi přístroj. Nesnáším, když mi nikdo neřekne, co na co je a co se vlastně děje.

Jsem připojená a sestřička pouští přístroj. Je to fascinující. 'Slyším' svoji ruku. Ale podle reakce sestřičky evidentně stále nemám ruku v té nejideálnější poloze, milimetrová práce, ale nakonec se šum mé ruky téměř úplně eliminoval. Teď ale přichází můj úkol. Čtyři minuty mám zhluboka hodně dýchat a vydechovat. Zdá se vám to jako snadný úkol? Že na tom nic není? Dobrá. Dýchám. Už po minutě mě začínají brnět ruce. Dýchám dál. Ruce v křeči, nohy brní. Dýchám dál. Ruce v příšerné křeči, pohyb s nimi by byl nemožný, nohy v křeči a teď vůbec poprvé, poprvé v mém životě, mě brní obličej. Nejdříve jen nos, potom i oční víčka a nakonec celý obličej. Křeč. Jsme teprve kolem třetí minuty, ale sestřička mi říká, ať začnu dýchat normálně. Vypadá rozrušeně. Nemohu se zbavit křeče v rukou, i když obličej i nohy již dávno opustila. Asi deset minut ležím a křeč nepovoluje. Sestra mě nakonec bere k umyvadlu, napouští do něj vlažnou vodu. Pokládám do ní ruce, krásný pocit. Po asi pěti minutách máčení rukou křeč skoro vymizela.

Na druhou fázi vyšetření si opět lehám, sestřička mi zaškrcuje ruku manžetou na měření tlaku, má ji zaškrtit 'asi o třicet víc' než je můj tlak. Opět mám okolo zápěstí černý pásek a u palce a ukazováčku to 'cosi' co je napojené na ten 'poslouchací přístroj'. "Vydržet s manžetou na ruce deset minut, to je přece snadný," říkám si, ale už za chvíli mi je jasné, jak pekelně jsem se mýlila. Začíná to lehkým brněním, to se stupňuje. Za chvíli tu není nic, jen má ruka. Všechny moje smysly se soustředí na ni. Na tu bolest, brnění, oči fascinovaně sledují její měnící se barvu, zvětšující se namodralé plochy, moje ruka je mapa, hustá síť tenkých fialovo-modrých provázků, mezi nimiž je sem tam kus kůže. Jediné, co cítím je moje ruka, brnění, tlak, ale to najednou začíná ustávat, kolem osmé minuty necítím nic, bolest ustává, ruka modrá v mrtvolné křeči.

Deset minut je pryč, manžeta je sundána. Dostávám jasný pokyn: "Nehýbej rukou!". Poslouchám, nehýbám rukou. Změna barvy ruky je okamžitá. Už není modrá, je červená, už není studená, je horká. To teplo, moc tepla. Opětovné brnění. Ne, to není brnění, to jsou tisíce a miliony tenkých jehliček, co se zabodávají hluboko do mé ruky a nechtějí přestat. Kdybych mohla myslet na něco jiného než jen na tu ruku, rozbrečím se. Po pár minutách ale i toto ustává. Jsem volná s potvrzenou diagnózou latentní tetanie.

Na pokoji si myslím, že mě už nic nečeká, ale v tu chvíli vchází sestřička: "Jakto, že nejsi připravená na vyšetření?! Honem! Boty, bundu, půjdeš se zřízencem na vyšetření..." Skvělá informovanost, řekla bych. Nikdo mi nic neřekne a nakonec mi za to vynadají. Cestou ven se zřízence ptám, kam že to vlastně jdeme. Jdeme na dětskou kliniku, na ultrazvuk a rentgen. Čeho? Nevím.

Zřízenec odevzdá žádanky a jde si "zatelefonovat" mezitím si mě volají na RTG. Konečně se dozvídám, co mi budou rentgenovat. Páteř. Vycházím ze dveří rentgenu a zřízenec na mě čeká, jeho telefonát je velmi cítit kouřem, ale nekomentuji to, jinak je docela fajn. Přemýšlíme, co mi tak mohou ultrazvukovat, myslela jsem si, že už mi ultrazvukovali vše. Mýlila jsem se. Vcházím do dveří. Panika, nikdo neví, co mi mají ultrazvukovat, ptají se mě, já to taky nevím. Nakonec se najde žádanka. Krční tepny, to by mě nenapadlo. Je to poprvé, co na ultrazvuku ten ultrazvuk slyším. Skutečně ano. Takové pípání na velmi vysoké frekvenci. Bylo to zajímavé a ještě jsem si hezky popovídala s doktorkou.

Konečně se vracíme na neurologii. Za těch pár dní znám areál docela dobře. Radši bych ho ale neznala. Pro dnešek je to naštěstí vše. Co bude zítra?

Vyšetření

Probudí mě sestra. Ani mě nenechá se probrat a už mě táhne na odběry. Sedám si do nepřiměřeně malého křesílka, polohovatelného, uzpůsobeného pro malé omdlévající pacienty. Omdlévající jsem, ale ne malá, sotva se do něj vejdu. Ruku mám zaškrcenou, "cvičím". Sestřička si bere jehlu, chválí mi moje krásné žíly. Takový kompliment. Upozorňuji ji na omdlévání, odebírá jednu zkumavku, dvě, tři. Nechá mě chvíli sedět a jsem ráda, protože jinak bych omdlela.

Jsem zpět na pokoji, je 6:50. Nemám moc času, za chvíli tu bude zřízenec a odvede mě. Čistím si zuby a přemýšlím, jak velká zima venku asi je. Převlékám se. Sundávám si náušnice, prstýnek, bez kterého jsem jako bez ruky, zahledím se na plastový náramek s mým jménem a jménem oddělení, v duchu si povzdechnu. Vezmu si bundu, boty jdu.

Závidím ostatním jejich snídani, ale na mě již čeká zřízenec. Není takový, jací bývají zobrazováni ve filmech. Je moc milý, celou cestu do pavilonu číslo patnáct se smějeme a povídáme si. Uklidňuje mě, že to, na co jdu, nic není. Popisuje mi, o co půjde, co mi budou dělat.

Jsem tam. V čekárně před dveřmi magnetické rezonance nikdo není. Kdo by tu taky byl takhle brzo ráno. Jsem první pacient. Vybírám, kam si sedneme, ale nesedím dlouho, po chvíli ze dveří vykoukne mladý doktor. Bere si od zřízence moje dokumenty, ten mě ještě uklidňuje, že ho najdu tam, kde jsem ho nechala a počká na mě.

Sestra mě odvádí do kabinky, kde si mám sundat vše kovové. Na to jsem se ale již připravila, náušnice ani prstýnek nemám, a oblečení jsem si vzala takové, aby na něm nebyly kovové části, takže stačí sundat bundu a mikinu a jsem připravena.

Vcházíme do oranžově vymalované místnosti s pár prosklenými skříněmi a velkým přístrojem uprostřed. Moc se nerozhlížím, moji pozornost okamžitě upoutá ten přístroj. Není ale čas, všichni moc pospíchají, takže si blíže mohu prohlédnout jen lehátko, na které právě ulehám. Hlavu mám položenou v takovém dolíku, nasazují mi sluchátka s vysvětlením, že vyšetření bude vydávat velký hluk. Něco okolo hlavy mi utahují, takže s ní skoro nemohu hýbat, ale nesmím se hýbat, to dostávám jako jasný pokyn. Hlava je i se sluchátky utažena teď mi nad hlavu ještě připevňují jakousi klec. Do ruky dostávám balónek, který v případě nejvyšší nouze mám zmáčknout. Ruku s balónkem mám jako v křeči.

Jsem připravená na vyšetření. Zasouvají mě do tunelu. Připadám si tak bezmocná. Uvědomuji si, jak špatně jsem si lehla. Jak je to nepříjemné. Všichni odešli. Jsem tu sama v tunelu jehož strop je pár centimetrů od mé hlavy. Jeho středem vede asi centimetr tlustá modrá čára, z jednoho konce tunelu na druhý. Jinak je vnitřek tunelu nemocničně bílý, oblý, bez žádného narušení, jen jak se na něj dívám skrz mříž nad hlavou, připadám si jak z nějakého experimentu nebo akčního filmu.

Najednou se ze sluchátek ozve hlas. Říká, že začíná vyšetření a já si v duchu příšerně nadávám, že jsem se mohla ještě pohnout a lehnout si lépe a neudělala jsem to. Nevadí. Vyšetření začíná. Nesmím se hýbat, pořád si to opakuji, bojím se, že i polknutím naprázdno zkazím výsledky.

Myslela jsem si, že vyšetření začalo, ale začalo až teď. Najednou jsem někde úplně jinde. Je to jako bych byla na špatném koncertě hudby, kterou neposlouchám. Ty zvuky, co vydává magnet, ty vlny mnou projíždí jako silné decibely projíždí člověkem stojícím u reproduktoru na koncertě. Každou chvíli to cítím a slyším někde jinde. Mám pocit, jako bych se pohybovala, ale když otevřu oči jsem stále na stejném místě. Začíná se mi to pomalu líbit. Zavírám oči. Každá fáze vyšetření má jiné opakující se zvuky, jinou intenzitu, jinak se pohybuje, jinak cítím její vibrace. Je to fascinující, i když trochu vyčerpávající pocit.

Je konec a já si vůbec neuvědomuji, jak dlouho jsem uvnitř byla. Nikdy bych neřekla, že to mohlo být skoro půl hodiny. Přišlo mi to jako chvilinka. Sedám si na lehátku. Mám pocit, že omdlím. Sedím dokud nejsem schopna vstát, i přesto, že se cítím již docela v pořádku mě doktor doprovází ke kabince s mými věcmi. Oblékám se.

Vycházím z těžkých dveří magnetické rezonance, zřízenec na mě s úsměvem čeká, přebírá mé dokumenty. Připadám si tak moc nesvéprávná. Jdeme. Cestou nějakou paní navádíme na plicní oddělení. Jdeme a celou cestu se smějeme. Je to takové zpříjemnění rána.

Tak jsem zase na dětském lůžkovém oddělení neurologie. Ztratili mi snídani. Asi po půl hodině ji přeci jen konečně dostávám.

Konečně na pokoji a doufám, že už se nic nebude dít. Jak moc se ale mýlím si uvědomím jakmile vejde sestřička. Nepříjemným hlasem na mě houkne ať se připravím na EEG. Za půl minuty se opět vřítila do pokoje s naštvaným výrazem ve tváři a s otázkou, kde jako tak dlouho jsem.

Jsem na EEG. Lehám si na lehátko. Na hlavu mi dávají jakousi "čepici", ve které jsou dírky a zřejmě elektrody. Dírkami za pomoci infekční stříkačky mi tam naaplikují gel. Lehám si, zase se nesmím hýbat.

"Tak si zavřete oči. Nemluvit." Ležím, nehýbám se, oči zavřené. "Říkala jsem nemrkat, jaktože mrkáte?!". Mám zavřené oči, nemrkám, ale říct jsem nic nemohla. "Neusínat, tady je nějaká snížená aktivit, tady je všechno vidět, pořád na něco myslete." V duchu jí nadávám, ale spánek se přemáhá těžko.

Po dvaceti minutách je konec, sedám si na lehátku a motá se mi hlava. Je mi zle a hlava mě příšerně brní. Přeci jenom magnet a ještě tohle. Jsem vyčerpaná a je mi zle. Sestřička mi nabídla rámě a šli jsme na lůžkový. Na oběd. Absolutně nemám hlad, je mi zle. Sním trochu polévky a odcházím na pokoj.

Snad už dnes nic nepřijde.