Poslední den školy, ve čtvrtek, mělo to být krásné, nicnedělání, jenom rozbalování dárků a pak divadlo. Už do školy jsem jela s tím, že mi není úplně skvěle, dobře chvílemi jsme měla co dělat, abych se nesvíjela na sedadle, ale předpokládala jsem, že to přejde, tak jsem nic neříkala. Ve škole mi bylo špatně. Po první hodině, po které jsme měli jít do divadla, jsem proto zašla za třídním a s ním zavolat tátovi, jestli by pro mě nepřijel. Nemohl, musel něco zařídit a pak ještě někam jet, tak jsme si řekla, že než čekat někde v kanceláři, to radši půjdu do divadla. Šla jsem.
Divadelní sál malinký, vzduch vydýchaný a ještě si hlavní hrdina zapálí. Prostě ideální prostředí pro někoho, komu je zle. Držela jsem se, nechtěla jsem aby mě bylo zle, ale pak už to nešlo. Jakmile se mi začala točit hlava, rychle jsem opustila sál. Naštěstí se mnou vyběhla i kamarádka, a proto, když jsem padala k zemi, brzdila můj pád. Stejně jsem se pořádně bouchla do hlavy, ale to jsem si uvědomila až později, teď mě na to bylo až moc zle. Co se dá dělat. Dlouho jsem na podlaze s nohama nahoře ale neležela, na to mi bylo moc zle.
Čtvrtek byl ve znamení horečky a bolestí, že jsem se nemohla pohnout. O něco lepší byl pátek. Ale od soboty vlastně dodnes mi je stále zle. Ne tolik, ale stále mi není úplně skvěle. Štve mě to, ale co se dá dělat.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire