Jednotvárnost?

Pořád se nic neděje, já bych i chtěla aby se dělo, ale né, ono se nic neděje. Začíná mě to malinko nudit. Pořád se děje to samé - vstát, obléct, snídaně, cesta do školy, škola, oběd, něco málo ve městě s kamarádkou (kami), autobus, spánek, přestup, autobus, cesta domů, doma, večeře, sprcha, postel. Nuda. Nic nového, sem tam něco, ale pořád jednotvárnost. 

Ono si můžeme říkat "jó, vždyť příští týden (po prázdninách, po Vánocích, po Novém roce, po tomhle, po tamtom) to bude všechno jiný, to mám tohle tamto a taky chci jít tamhle,..." jenže ono pak polovina věcí nevyjde a z té druhé poloviny se vyklube stejná nuda jako předtím. 

Tím nechci říct, že by mě snad život nebavil, sice jsem pod neustálým vlivem mé drahé zvláštní spolusedící, myslící jen na sebevraždy, ale já už jsem imunní. Já jsem prakticky pořád veselá a pozitivní, ale můj život nějak nic nenaplňuje. Teď to zní hrozně, asi ne jako od středoškolačky, ale to jsou prostě moje pocity. Když se bavím s některými kamarádkami, přijde mi, že jsem buď já napřed nebo ony pozadu, tohle není možný, jak se naše myšlení liší. 

Zvláště dneska jsme vedly takovou debatu, ony to braly všechno hrozně se smíchem a nic nebraly vážně, ale řekla bych, že tímhle přístupem a tím, že si ze svého kluka pořád dělá srandu mu nutně musí trochu ubližovat. Ale možná jsem jenom příliš upjatá. Ne nejsem, tohle se mi nezdá správné. 

A to je ten problém. Já považuji za správné a za naprosto zcestné trochu jiné věci, než některé moje kamarádky. Ony nejsou špatné nebo tak, jen mám pocit, že časem dojdou k stejnému názoru, jako mám já. Nebo ne, a teď si tady namlouvám spoustu blbostí a jsem předpojatá, i to je možný. 

Stejně ale nejsem stejná jako ostatní.