Dneska jsem si v jednom článku přečetla o dívce, která ve svých sedmi letech požádala tehdy sedmnáctiletého prince o ruku, princ jí slíbil, že až ona vyroste a on nebude ženatý, vezme si ji. Nyní po téměř čtrnácti letech se vzali. Stalo se to, není to výmysl nebo pohádka, co se čte dětem před spaním, ale událo se to na skutečném místě, v Bhútánu. Toto ve mě vyvolalo vlnu přemýšlení nad osudem.
Bylo dívčiným osudem vzít si prince? A máme každý svůj osud? A kdy se dozvíme, co je naším osudem? Máme šanci ho nějak ovlivnit? Ovlivňují ho naše rozhodnutí již v tak brzkém věku? Spousta otázek.
Myslím si, že každý máme svůj osud. Někdo ho vidí jasně, někdo si myslí, že bloumá životem bez zřejmého cíle a osudu, ale ten se najednou zjeví. Jasný a tak samozřejmý.
Každý máme svůj osud, něčí osud je být šťastný a plout životem bez překážek.
Ostatní musí nějak vyvážit toto štěstí některých tím, jak tvrdý mají život. Buď je jejich těžký život vidět na první pohled, většinou ho mají ale v sobě. Jejich mysli jsou plné zmatku a smutku, naděje na světlejší zítřky, naděje na porozumění.
Všichni doufáme, že budeme patřit do té první skupiny lidí, ale ve výsledku jsme po našich těžkých zážitcích lepšími a silnějšími lidmi. Jsme plni porozumění pro ostatní lidi. A dáváme tak naději ostatním.
Takže jsme vlastně mnohem lepší a šťastnější? Jaký paradox...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire