Jako když dostanete 9 bodů z fyziky, a uteče vám tak dvojka o jediný bod. To ještě nic neznamená, ale v pololetí i ten bod bude hrát obrovskou roli, což je podle mě úplná hloupost. Nechci se tady ale rozvášňovat nad naším školským systémem.
Nebo taková 1 vteřina a 16 setin. Takový kousek mě dělil od stříbra v obřáku. Ale to je taky jedno. Letos pojedu. Budu lepší. Snad. Jen to nezakřiknout.
Včera jsem si tak říkala, jak moc se těším na lyže. Tak moc! Já je miluju. Jo asi je to nuda, mluvím o tom pořád, ale ony pro mě hodně znamenají. Když lyžuji, nic jiného pro mě neexistuje. Jsem tu jenom já a lyže. Vnímám rychlost, vítr, vyhodnocuji pohyby lidí, které předjíždím, užívám si krásné oblouky, když lyže drží stopu, krásný oblouk, dlouhý, rychlý, skoro ležím na sjezdovce. Miluju to. Protože v tu chvíli všechny problémy a starosti jsou pryč, odvál je vítr a přebila je rychlost. Na sjezdovce jsem šťastná!
Jsou pak sice chvíle, kdy je to špatný. Malinká chyba, nepozornost, nebo jenom ve světle neviditelný hrbolek a najednou chvíli vzdorujete gravitaci. V oné rychlosti letíte dlouho (relativně) a vysoko. Pak to odnese většinou hlava, díky helmě jenom otřesem mozku, popřípadě obličej, koleno, ramena, zlomená lyže. Nejzajímavější je, že v tom pádu si připadáte jako ve filmu, protože skutečně všechno kolem sebe vnímáte jako ve zpomaleném záběru. Po dopadu se sice zdá, že to byl jenom sen způsobený prudkým dopadem na hlavu, zlomená lyže ale potvrzuje, že to přelud nebyl.
I přesto, nebo právě kvůli tomu, lyžování miluji. Kvůli setinám vteřin, které dokáží o všem rozhodnout. I když to kolikrát bolí. Protože následky většiny rozhodnutí nás bolí.
A některé objevy nás absolutně šokují.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire