mardi 23 août 2011

Krstiny...

Tak jsem se v neděli/pondělí (o půlnoci) opět vrátila. Opět jsem se vrátila z Bratislavy. Tentokrát jsem tam jela za takovým speciálním účelem, měla jsem se totiž stát krstnou mamou (kmotrou) mé úžasné půlroční neteřinky a teď už i kmotřenky Vandy. Když se mě sestřenka poprvé přes skype zeptala, jestli bych její Vandě nechtěla být kmotrou skoro jsem neváhala a souhlasila jsem. Pak jsem se trošku zamyslela nad tím, co to pro mě bude znamenat být Vandě kmotrou a trochu mě znejistilo, když mi táta řekl, že kdyby se jeho Mária zeptala, odmítl by. Podle mě se tohle snad ani nejde odmítnout. Ale to je asi rozdílné podle úhlu pohledu.

Vyjeli jsme už v sobotu ráno, i když měl křest být až následující den odpoledne, spíš večer. Ráno, když jsem si balila a nechávala jsem zhodnotit svůj výběr oblečení mamkou, zjistila jsem, že na ten křest nemám co na sebe. Cestou jsem tedy zaplula do prvního obchodu s oblečením a zoufale jsem vybírala něco vhodného. Docela mě začalo děsit, když mě vše, co jsem si zkoušela bylo velké, ale nakonec jsem přeci jen vybrala. Mohli jsme jet, cestou do Bratislavy jsme ještě balili dárky do ozdobných krabiček. Koupila jsem Vandě krásné šatičky, mamka dokoupila měkounkou mikinku. Já jsem jako dárek na památku, co dostává kmotřenka od kmotry, koupila krásný malý přívěšek, křížek z bílého zlata posetý malinkými kamínky. Po delší cestě jsme do Blavy dorazili, najedli se a dojeli jsme k sestřence, strejdovi a Vandě.

Šli jsme se ještě projít po nábřeží Dunaje, dali jsme si zmrzlinu a něco osvěžujícího k pití. Po návratu a vyšlapání všech sedmi poschodí jsme byli docela mrtví a neuvěřitelně hladoví, aby taky ne bylo totiž asi devět večer a my naposledy obědvali! Odměnou za hladovění nám byla jedna ze strejdových skvělých polévek a vařené-pečené koleno s výborným chlebem. Výtečné. Jen nikdo po tom jídle asi nemyslel na nic jiného než na postel. Takže osprchovat, vyčistit zuby a spát.


Ráno jsme se vzbudili a já se hned těšila na vydatnou snídani, která nás u strejdy vždy čeká. Můžeš si dát na co máš chuť. Já si dala osmaženou slaninu s chlebem a jako "druhý chod" jsem si dala nějaké ty cereálie s domácím jogurtem. Musí to asi vypadat, že se tam asi vždy jedeme jenom najíst, ale není to pravda :D.

Čas utekl docela rychle a už se blížila jedna hodina odpoledne. To byl ten správný čas se rychle připravit, slavnostně se obléct, připravit dárky a vyjet na místo, kde se měl konat slavnostní oběd. S formou oběda jsem byla již předem obeznámena a musím říct, že jsem z toho byla docela v rozpacích. Slavnostní oběd se konal ve vyhlášené korejsko-japonské sushi restauraci a to pro někoho jako jsem já, kdo nikdy sushi nejedl byla docela výzva.

Když se sešla celá společnost a lidé, co se moc nemusí byli dobře odizolováni každý na jiný konec dlouhého stolu, mohlo se začít vybírat. Všichni jsme nedůvěřivě začali číst neznámé názvy jídel a nakonec jsme souhlasili, že po dobrovolné polévce příjde ochutnávka sushi a komu bude chutnat objedná se i jako hlavní chod. Milá slečna začala nosit podnosy s různými druhy sushi, byla jsem na rozpacích, ale nakonec jsem se odhodlala, že ochutnám, minimálně proto, abych neurazila. Ochutnala jsem první kousek, myslím, že to byl losos na rýži s wasabi. Bylo to překvapivě dobré! Odhodlala jsem se tedy ochutnat další tentokrát takové to klasické sushi - zřejmě losos, rýže a zabalené do chaluhy. Vynikající! Jen k ochutnání různých druhů rolek jsem nedostala odvahu. Možná někdy příště. Každopádně moje první zkušenost se sushi musím ohodnotit kladně. Když jsme snědli a vypili všechny pozornosti podniku bylo najednou něco před půl šestou večer. Oběd se nám trochu protáhl a my museli pospíchat, abychom stihli křtiny naplánované na šestou večerní.



Dorazili jsme před vchod do kláštera, takové nenápadné dveře v ulici plné turistů a kaváren. Uvnitř jsme ocitli v krásném malinkém kostelíčku nebo chcete-li klášterní kapli. Ujal se nás pan farář a šlo se rovnou k věci, kdo je matka, jak se jmenuje, kdo je krstná mama, aha vy jste dvě dobrá. Sedli jsme si Mária, Eva (druhá krstná mama), která měla na klíně Vandu, a já. Začalo se menším povídáním a pak těmi všemi frázemi, které se říct musí, se kterými musíme souhlasit, atp. Vanda se mě celou dobu držela za prst, bylo to krásné! Pak došlo k samotnému křtu, pan farář polil třikrát Vandě hlavičku svěcenou vodou. Dál se pokračovalo ještě s pár oficialitami. Po skončení jsme se ještě sešli v sakristii, kde si pan farář zapsal naše jména, kdy jsme se narodili a odkud jsme. Byl konec. Tedy alespoň zdánlivý konec, protože tímto večerem pro nás všechno teprve začíná.





V nedaleké kavárničce jsme ještě poseděli a já se skutečně sblížila s druhou krstnou mamou, kterou jsem předtím nikdy neviděla, ale je velmi sympatická a rozumíme si, je to skutečně hodná paní. Ještě jsem předala dárky, ze kterých měla Mária a vlastně i všichni ostatní radost. Nejvíc ji ale dojal ten zlatý křížek s kamínky, za což jsem byla skutečně moc ráda.

Pak už se vlastně nic moc nedělo, došli jsme do parkovacího domu, kde jsme se rozloučili. My si dojeli ke strejdovi pro věci a vyjeli jsme asi v osm večer domů. Doma jsme byli něco před půlnocí a tím skončil tento velký den. Velký den pro víc než jen jednoho človíčka, ale i pro nás ostatní.

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire