Pátek 1. července 2011
V pátek ráno jsme vyjeli, byla relativně klidná cesta, navigace nás vedla dobře, a tak jsme se ani nenadáli a už jsme stáli před tunelem. Tunel "Karawanken" dlouhý 7864 m nás stál 6,7 € a byla to prakticky jediná cesta k místu, kam jsme jeli. Cílem naší cesty pro dnešní den byl kemp "Kamne" ve vesnici Dovje-Mojastrana v Julských Alpách. Přijeli jsme druzí, na cestě jsme byli se třemi rodinami, celkem nás tedy bylo 12. Postavili jsme stan a chvíli na to přijela poslední rodina. Všichni jsme se přivítali, dali si něco jako večeři a šli jsme spát. Upozorněni na chladné noci jsme se pořádně oblékli a doufali v naše teplé spacáky. Bylo mi vedro :D . Noc nás v kempu přišla asi na 8 € na osobu.
Sobota 2. července 2011
Ráno po probuzení, uvaření čaje, snídaní a následném sbalení potřebných věcí, jsme se vydali na cestu. Jeli jsme přes vesnici Mojastrana až na konec silnice, kde bylo takové malé parkoviště (velmi jsme se divili, kam nás až Triglavský národní park pustil). Vyšli jsme tedy z nadmořské výšky cca 900 m.n.m. asi v 9 h ráno.
Cesta začínala pozvolna, ale děsil nás pohled před nás, byli jsme v údolí a před námi se tyčily skutečně majestátní hory. Byly skutečně velmi vysoké, obrovské a my z nich skutečně měli respekt. Celou cestu jsme se dohadovali o tom, jak asi vznikly (já zastávám názor ledovcového původu, o čemž jsem více měně přesvědčila i ostatní, se kterými jsem debatovala), ale zejména jsme hádali, co je vlastně ten Triglav (to jsme nevěděli jistě ani následující den, kdy jsme tam lezli). Stoupání najednou zintenzivnělo, až jsme místy lezli (dneska sice jenom jeden úsek, i tak je ale padající kamení nepříjemné, zvláště, když vám spadne na nohu).
Po skutečně úmorném výstupu jsme se vším, co jsme měli na zádech konečně zdolali náš dnešní cíl. Byl jím Dom Planika pod Triglavom v nadmořské výšce 2408 m.n.m., kde jsme měli smluvený nocleh (ten nás vyšel na 18,5 € na osobu, což není málo, ale za teplo a postel v téhle výšce, bych asi dala v naší situaci cokoliv). Dorazili jsme v 16 h, což znamená, že jsme asi za 7 hodin zdolali 1508 výškových metrů (ano šli jsme skutečně pomalu, ale co, dorazili jsme). Měli jsme také velké štěstí, že jsme dorazili takhle brzo, protože asi o dvě hodiny později začalo sněžit. Udělali jsme si něco venku na vařiči k večeři, popovídali jsme s pár lidmi z chaty a padli jsme vysílením na naše vysněné postele. Upřímně jsem se lépe za posledních čtrnáct dní nevyspala.
Neděle 3. července 2011Dnes měl nastat náš velký den. Všichni jsme těsně po rozbřezku vstali a vyděšeně koukali nejprve z okna a později i venku na vlastní oči. Kromě krásného neopakovatelného východu slunce jsme viděli, že večerní sníh drží, sice ne ve vysoké vrstvě, ale pár centimetrů tam je. Po pohledu na místo, kde měl být Triglav některým z naší party zatrnulo a já tušila, že na vrchol všichni nevylezeme. Sbalili jsme se, nasnídali se, hodili jsme řeč s jedním Čechem, co prý má patent na dobrý počasí, zaručuje mu ho prý Méďa na batohu. Zaručil nám tedy dobré počasí a já tomu začala bezmezně věřit, i když jsem dnes přes mraky ještě Triglav neviděla.
Vyrazili jsme. Já jsem se jala vést výpravu a byla jsem hrdá, že jsem vůdce smečky :D . Po pár minutách cesty nás čekaly první překážky. Sníh, ale ne ta troška, co napadala, ale takové ty vrstvy, co se trhají v lavinách, co tam na nás čekaly od zimy. No s trochou šikovnosti jsme to vyšli a já se těšila až to "půjdu" zpět. Následovala relativně klidná cesta, kdy jsme snad všichni litovali, že jsme se tolik oblékli, nikdo jsme se ale nezastavil, nikdo se nesvlékal, tušili jsme, že to tak asi nebude celou dobu.
A to jsme se pomalu dostali na první feratový úsek. Všichni jsme se oblékli do úvazků, připevnili brzdy. Já se musela vzdát šéfování výpravě, přede mě prý musel jít někdo dospělý, tak jsem šla druhá. Po prvním kratším a relativně snadném úseku se odpojili první členové naší výpravy. Mamka s Mášou (mamka další rodiny) se vydaly zpět a počkaly na nás na Planice. Mohli jsme pokračovat, ale já cítila, že takhle dlouho pokračovat nebudeme, protože rodina s nejmladším osazenstvem (holčička ve třetí třídě, kluk v sedmé) se držela vzadu, měla zpoždění až se nám odpojila úplně. Šli svým vlastním tempem a už pod Malým Triglavem to otočili směr Planika.
Pokračovali jsme. Naše vrcholová parta měla již jen šest členů. Byla jsem z toho absolutně nadšená. Byla jsem v největší výšce, kam jsem kdy vylezla a to jsem ještě ani nebyla na vrcholu. Po cestě jsme se s každým zdravili, sem tam jsme zapředli řeč, poradili jsme, pozeptali se jak je to ještě daleko atp. Musím říct, že Češi měli absolutní převahu nad jakoukoliv jinou národností :D . Na Malém Triglavu jsme si pro jistotu udělali fotku, kdybychom náhodou na Velký nevylezli, stále byl totiž pod mrakem. Já doufala, že mrak zmizí a myslela jsem na toho Méďu. Lezli jsme, už to bylo jen chvíli, věděla jsem, že tam vylezem.
Jsem tam! Jsem na vrcholu! Jsem ve výšce 2864 m.n.m. na Triglavu, nejvyšší hoře Julských Alp! Je to skvělý pocit. Tu ale řeším nepředvídatelný problém. Nikdy by mě nenapadlo, že se na vrcholu takovéhle hory můžu ztratit. Ne vážně, vím, že jsem na vrchol vylezla třetí (!), ale ať hledám sebe líp ty dva nemůžu najít. Nakonec je nacházím u vrcholové knihy a skutečně jsem si tehdy oddychla a zapsala jsem se taky. Teď, jakmile jsme už byli TAM všichni, jsme si konečně mohli odpočinout, napít se, něco sníst. Hlavně jsme se ale museli vyfotit, každý z nás cítil, že tohle je potřeba zdokumentovat, že tohle by nám asi jen tak nevěřili. Vrcholové foto. A jde se zpět.
Cesta dolů na Planiku probíhala bez problémů. Já se ale těšila na poslední úsek. Už je za námi poslední feratový úsek a my radíme (dobrě já radím, protože jsem se s nimi jediná anglicky domluvila) nějakým Slovincům. Teď už to jde rychleji, bez ferat, a tak jsme před posledním úsekem relativně rychle. Ještě poučení, že tu nejsme abychom dělali blbosti a abychom šli opatrně a kamarád dělá první váhavé kroky. Padá. Jede nekontrolovatelně dolů, snaží se zabrzdit, skoro marně, celou dobu se směje. Jo tu jízdu po zadku po sněhu si vážně užívá :D . Snažím se jít, ale už můj třetí krok je osudný padám, kloužu se dolů a snažím se svůj pád kontrolovat, je to skvělé, naprosto úžasné, nakonec přecházím do běhu a zastaví mě až protisvah pod Planikou. Byla to úžasná cesta!
To už se ale shledáváme s našimi mamkami, nedočkavě se pouštíme do chleba s paštikou, balíme batohy, co jsme si nechali na Planice a vyrážíme dolů. Sestup je ještě horší než výstup. Nechodila jsem ještě ve středu :D
V kempu nás čeká naše vysněná čtyřminutová sprcha za 0,50 €, večeře a spacák. Dnešek byl super!
Pondělí 4. července 2011
Balíme, všechno narvem do auta a vyrážíme. Dnešním cílem je Chorvatsko, Istrie, ale se zastávkou v údolí řeky Soči. Krásná a ledová řeka. Průzračná, lehce nabělalá místy až tyrkysová voda. Krása.
Loučíme se s Julskými Alpami. Plni zážitků se loučíme se Slovinskem.
Vyrazili jsme. Já jsem se jala vést výpravu a byla jsem hrdá, že jsem vůdce smečky :D . Po pár minutách cesty nás čekaly první překážky. Sníh, ale ne ta troška, co napadala, ale takové ty vrstvy, co se trhají v lavinách, co tam na nás čekaly od zimy. No s trochou šikovnosti jsme to vyšli a já se těšila až to "půjdu" zpět. Následovala relativně klidná cesta, kdy jsme snad všichni litovali, že jsme se tolik oblékli, nikdo jsme se ale nezastavil, nikdo se nesvlékal, tušili jsme, že to tak asi nebude celou dobu.
A to jsme se pomalu dostali na první feratový úsek. Všichni jsme se oblékli do úvazků, připevnili brzdy. Já se musela vzdát šéfování výpravě, přede mě prý musel jít někdo dospělý, tak jsem šla druhá. Po prvním kratším a relativně snadném úseku se odpojili první členové naší výpravy. Mamka s Mášou (mamka další rodiny) se vydaly zpět a počkaly na nás na Planice. Mohli jsme pokračovat, ale já cítila, že takhle dlouho pokračovat nebudeme, protože rodina s nejmladším osazenstvem (holčička ve třetí třídě, kluk v sedmé) se držela vzadu, měla zpoždění až se nám odpojila úplně. Šli svým vlastním tempem a už pod Malým Triglavem to otočili směr Planika.
Pokračovali jsme. Naše vrcholová parta měla již jen šest členů. Byla jsem z toho absolutně nadšená. Byla jsem v největší výšce, kam jsem kdy vylezla a to jsem ještě ani nebyla na vrcholu. Po cestě jsme se s každým zdravili, sem tam jsme zapředli řeč, poradili jsme, pozeptali se jak je to ještě daleko atp. Musím říct, že Češi měli absolutní převahu nad jakoukoliv jinou národností :D . Na Malém Triglavu jsme si pro jistotu udělali fotku, kdybychom náhodou na Velký nevylezli, stále byl totiž pod mrakem. Já doufala, že mrak zmizí a myslela jsem na toho Méďu. Lezli jsme, už to bylo jen chvíli, věděla jsem, že tam vylezem.
Jsem tam! Jsem na vrcholu! Jsem ve výšce 2864 m.n.m. na Triglavu, nejvyšší hoře Julských Alp! Je to skvělý pocit. Tu ale řeším nepředvídatelný problém. Nikdy by mě nenapadlo, že se na vrcholu takovéhle hory můžu ztratit. Ne vážně, vím, že jsem na vrchol vylezla třetí (!), ale ať hledám sebe líp ty dva nemůžu najít. Nakonec je nacházím u vrcholové knihy a skutečně jsem si tehdy oddychla a zapsala jsem se taky. Teď, jakmile jsme už byli TAM všichni, jsme si konečně mohli odpočinout, napít se, něco sníst. Hlavně jsme se ale museli vyfotit, každý z nás cítil, že tohle je potřeba zdokumentovat, že tohle by nám asi jen tak nevěřili. Vrcholové foto. A jde se zpět.
To už se ale shledáváme s našimi mamkami, nedočkavě se pouštíme do chleba s paštikou, balíme batohy, co jsme si nechali na Planice a vyrážíme dolů. Sestup je ještě horší než výstup. Nechodila jsem ještě ve středu :D
V kempu nás čeká naše vysněná čtyřminutová sprcha za 0,50 €, večeře a spacák. Dnešek byl super!
Pondělí 4. července 2011
Balíme, všechno narvem do auta a vyrážíme. Dnešním cílem je Chorvatsko, Istrie, ale se zastávkou v údolí řeky Soči. Krásná a ledová řeka. Průzračná, lehce nabělalá místy až tyrkysová voda. Krása.
Loučíme se s Julskými Alpami. Plni zážitků se loučíme se Slovinskem.
Fotografie byly pořízeny asi z 95% mým drahým tatínkem, kterému za ně velmi děkuji :)
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire