dimanche 31 juillet 2011

Pojedu nebo nepojedu?

Tak jsem doufala, že dneska už budu psát ze svého vlastního notebooku, ale počet hodin práce na něm se nějak protahuje, no nevadí.

Taky jsem doufala, že dneska už bych konečně nemusela kašlat. Kašlu stále. Dokonce se už mamka rozhodla, že mi dá radši antibiotika. Bylo mi také oznámeno, že pokud zítra budu kašlat tak jako dnes, nikam nepojedu. To znamená, že bych nejela do Bratislavy, kde bych se setkala se svými sestřenicemi, jednu z nich jsem šest let neviděla, setkala bych se tam se svou budoucí kmotřenkou a taky se strejdou. Moc jsem se tam těšila, takže důrazně nařizuji svému zdraví, aby se okamžitě dostavilo a vyléčilo a zítra bylo v pořádku! Snad zítra tím vlakem odjedu.

samedi 30 juillet 2011

Včera a dnes...

Stále přetrvává můj problém s mým drahým zavirovaným počítačem, takže tohle je bez komentáře. Ale včera jsme měli doma zajímavý den. Jednak jsme neměli ani jeden dárek pro tetu, která k nám měla odpoledne přijet oslavit své narozeniny, a tak jsem byla vyslána na lov, který byl naštěstí úspěšný. A taky velmi výhodný, takže mohu potvrdit, že je dobrá strategie nejdřív všechny obchody projít a až potom nakupovat. Taky jsem si jako bonus mohla koupit ELLE a peněženku zlevněnou z 250,- na 50,- no nekupte to :D hlavně když jako já sháníte peněženku asi půl roku.



Přijela jsem s úlovky domů a rozhodla jsem se být vzornou dcerou, a tak za mamčiny a tátovi nepřítomnosti jsem se jala uklidit tak, aby jsme pak mohli přivítat návštěvu. Nic snadného, ale povedlo se, mamka měla radost, já měla radost, že mamka má radost, a tak jsme všichni měli radost. Jako bonus jsem ještě zabalila dárky, co jsem koupila.

Odbila sedmá hodina večerní a ozval se zvonek. Jsou přesní pomyslela jsem si s trochou smíchu v duchu. Přijela teta se svým novým klukem, kterého nám přijela slavnostně představit. Začal okamžik, který ze srdce nesnáším, přivítání. To samo o sobě není špatné s lidmi, které znáte, vídáte je, apod., ale něco úplně jiného je to s člověkem, kterého vidíte poprvé v životě, nevíte, jak s ním máte mluvit, on vás pozdraví "Ahoj", vy jeho "Dobrý den" a je to vůbec takové podivné. No nicméně první dojem na nás udělal kladný a mě se zdálo, že to bude fajn kluk. A taky byl. Je skutečně milý a k tetě se perfektně hodí. Večer ubíhal, už bylo po grilování, po předání darů, po přípitku tetiným milovaným šampaňským, a večer ubíhal, povídalo se, ... Byl to příjemný večer. Snad to tetě s jejím novým klukem vydrží a snad se i vezmou, nechci ale předbíhat nebo něco zakřiknout.

Dnes, dnes je sobota, měli jsme jet na nějaké slavnosti někam, ale nejeli jsme kvůli počasí. Jsem doma sama, nevím, kde jsou všichni, vstala jsem, uklidila jsem (ty jo sama sebe děsím, takhle jsem nikdy neuklízela! :D ), píšu článek, a nikdo nikde. Je to zvláštní a dnešek bude asi celý zvláštní. Snad se mi aspoň podaří se značnou dávkou pomoci mého drahého tatínka můj notebook odvirovat.

vendredi 29 juillet 2011

Program...

Tak, skutečně mám zavirovanej počítač, skutečně nenávidím facebook a skutečně doufám, že nepříjdu o všechna data. No každopádně uzdravit ho, mě příjde na pěkných pár (asi 8) hodin práce, a to jen, když všechno půjde dobře. Ale tak to nevadí, to se stane, s tím se dá vyrovnat. Jen je nepříjemné, že nemám přístup k internetu, sedím u domácího počítače, kam se zase jen tak nedostanu :D

Včera byl skvělý den, byl velmi plnný svým způsobem, ale bylo to fajn. Dopoledne jsem se hroutila nad viry, ale hned odpoledne jsem jela do Chrudimi, kde jsem se měla sejít s tetou a s mamkou a jít tetě vybrat brýle. To jsme zvládly celkem rychle a zbylo nám tak hodně času na to, abychom mohli zajít někam do kavárny a všechno pořádně žensky probrat. To bylo fakt super.

Pak jak jsem přijela domů, zase jsem vyrazila pryč. Jeli jsme pro moje milované lyže, které už byly seservisované a já si je tak mohla odvést. Od včerejška jsem tak kompletně připravená na svah. Jak já se těším, až bude sníh.

Ale to už byl večer, večeře, pak osm hodin a ejhle, kdo to nezvoní u branky. Zbytek mojí rodiny tzn. strejda a sestřenice s mojí malou neteří v Bratislavy a druhá sestřenice, která je teď ve Švédsku. Bylo to úžasné, druhou sestřenici jsem totiž neviděla šest let! Tak jsme se přivítali a šli ještě s bráchou ven. Nevěřili byste kolik se toho za těch šest let změnilo. Se setměním jsme se vrátili a povídali doma.

A najednou byla půlnoc a moje drahá rodina se vydala opět na cestu, vyjeli zpět do Bratislavy. Obdivuji je, protože tenhle měsíc stěhovali moji sestřenici z Londýna do Uppsaly ve Švédsku, asi před třemi dny byly ještě ve Švédsku, včera byli v Praze a přes Chrudim se vraceli (no dobrá, je to docela zajížďka) do Bratislavy a to celé absolvovali s půlroční neteří. Dnes tipuji to na třetí hodinu ranní už byli doma. Obdivuhodné.

No nic, teď se jdu rychle nasnídat a obléknout se, abych stihla autobus v deset, abych v jedenáct byla v Pardubicích, nakoupit tetě dárky k narozeninám.

jeudi 28 juillet 2011

A tak nastal konec...

Znáte to, občas si to u vás někdo nesmazatelně pokazí. Ano, může to být i věc, sociální síť, přesněji Facebook! Díky tomuto miláčkovi (myšleno ironicky) se ke mě dostal úžasnej vir, který mi vymazal antivirový program bez možnosti dalšiho nainstalování, tváří se, že tam to AVG stále je, i když to tak skutečně není! To, že mi od té doby nefunguje Facebook mi ve skutečnosti vůbec nevadí, zvykla jsem si, žít se tak taky dá... Ale štve mě, že jsem to považovala za něco neškodného a teď mi ten vir zničil počítač, já příjdu o všechna data, protože mohou být nakaženy tím virem! Jak já jsem teď začala ten Facebook nenávidět!

Skutečně si na ten vir dávejte pozor! Neotvírejte odkazy z chatu na Youtube a tam nestahujte žádnou novou verzi Flash player!

mercredi 27 juillet 2011

Cesta...

Dnešní den byl skvělý. Začal sice nenávidění hodným drnčením budíku v osm hodin, pokračoval ale lépe. Dneska jsem se vydala opět do města, do Pardubic. Už cesta autobusem byla milá, v prvním autobusem jsem jela s hodným vtipným řidičem, co mi hezky poděkoval za můj úsměv se slovy, že teď už jeho den bude opravdu hezký. To bylo milé, já se ráda na lidi usmívám, zlepšuje to dobrou náladu a je milé, když vám někdo úsměv oplatí. No po chvíli strávené čekáním na další autobus jsem konečně usedla na své obvyklé místo spoje Chrudim-Pardubice, a to úplně na poslední sedadlo doleva k oknu. Cesta ubíhala normálně a já už jsem měla za chvíli vystupovat, a tak jsem si sedla doprostřed. Tam si mě všimla taková malá  blonďatá holčička a začala se na mě culi, usmívat, schovávat se a znovu se ukazovat, tak jsem ji úsměv i trochu toho hraní oplatila a vystoupila. Z autobusu mi zamávala, tak jsem jí to oplatila, bylo to hrozně hezké.

Vydala jsem se na místo, kde jsme se měly s kamarádkou sejít. Chvíli jsem čekala, a pak jsem se rozhodla, že půjdu čekat na zastávku, kam měla kamarádka přijet. Sedla jsem si na lavičku, za chvíli si přisedla taková roztomilá stará paní a pak i nějaký starý pán a zviklaly mě k povídání. Hezky jsme si popovídali, já jsem jim předpověděla hezké počasí bez deště a přijela kamarádka.

Procházely jsme se po Pardubicích a povídaly jsme. Znáte to. Ušly jsme toho docela dost, popovídaly, byly jsme se najíst, pokoukat všude možně a najednou byly čtyři a já musela domů. Byl to ale hrozně fajn den. Doufám, že se nám povedou plány, co jsme naplánovaly, a že zítřek bude taky zajímavý.

Tak to byl můj dnešní fajn den :)

Mimochodem klidně bych zase někam vyrazila! Třeba hned klidně napište, jsem sbalená do půl hodiny! :D

mardi 26 juillet 2011

Další věc, co asi nepochopím...

Miluji pocit dobře odvedené práce, jsem nadšená, když se mi něco povede, když dokončím, co mi trvalo dlouhou dobu a bylo to náročné. Je pak ve mě takové vnitřní uspokojení, bohužel ho ale dokáže velmi rozhodit, když moji práci nikdo neocení nebo zjevně hledá sebemenší chybičky jen aby mě nemusel pochválit, uznat mě. Nejvíc to zamrzí od vlastní rodiny. Když na na první pohled velmi dobrém výsledku mé asi týdenní práce hledají sebemenší nedokonalost a vadu, aby mě nemuseli pochválit a spíš naopak, nakonec to dopadne tak, že mi spíše vynadají. Logika mi uniká, ale je spousta věcí, co nechápu.

A zítra jedu konečně zase do Pardubic, konečně si připadám natolik zdravá, že se na to cítím :D tak snad na to nedojedu!

dimanche 24 juillet 2011

Čas, který...

... strávíme s rodinou je jedinečný, nenahraditelný a nikdo by se mu neměl příliš vyhýbat. Jsou to jediní lidé, kteří se vás jen tak nevzdají, budou tu pro vás. Mám někdy výčitky, jsem po většinu dne u sebe v pokoji, dělám si svoje věci, teďka uklízím, ale normálně se třeba učím, dělám něco do školy, maluju, píšu,... a dolů, za ostatními se moc neubírám. Prakticky většinou jenom, když se jdu najíst, napít nebo tak nějak. Je to smutný a asi jsem i trochu sobecká, ale mám zvláštní rodiče, nic se s nimi nedá dělat, akorát se u toho nakonec většinou pohádáte. Ale dneska, dneska to bylo fajn... Sedli jsme si večer, pustili jsme prvního Harryho Pottera, měli jsme vtipný poznámky k tomu jak se to, či ono změní v budoucích dílech, a bylo to fajn...

Jo a mimochodem stále jsem nemocná, i když dneska už docela můžu mluvit :D

samedi 23 juillet 2011

Báječný osud...

Jsem nemocná, probudila jsem před dvanáctou akorát za chvíli měl být oběd. K obědu jsme si pustili skvělou hru, Cimrmanovo České nebe. Úžasná hra i přednáška. Nikdy asi nepochopím, jak někdo něco takového může vymyslet, mají to všechno tak úžasně promyšlené! Dokonalé, miluji Cimrmanovské hry.

Odpoledne jsem zase zalezla do pokoje, do mé milované postele, navrstvila jsem na sebe pár polštářů a pustila jsem si na notebooku film. Le Fabuleux Destine d'Amelie Poulain v překladu Báječný osud Amélie Poulain nebo česky prostě Amélie z Montmartu. Úžasný film! Skutečně. Je tak zvláštně obyčejný a zároveň plný hlubokých myšlenek, lidských osudů, ... Amélie je zvláštní postava, skoro jak z jiného světa. Je ale obdivuhodné, co dokáže udělat pro ostatní, jak žije svůj život. Velmi inspirující dívka. 

Trailer s českými titulky:


Úžasná píseň, která vás provází celým filmem:

vendredi 22 juillet 2011

Nic moc...

Jsou dny, kdy se probudíte a víte, ano dneska to bude děs. A taky byl. Dneska mi bylo (je) skutečně hrozně. Jsem nastydlá, bolí mě v krku, všechno mě bolí, asi mám teplotu. Hrůza. Ale, co se dá dělat. Jen vzít si ibalgin, vycucat orofar a lehnout si.

Jo jediné, co jsem dneska podnikla byla jedna úžasná věc. Miluju to. Byla jsem si půjčit lyže. Já vím, je červenec. A co? Půjčuju si lyže na celou sezónu, tak musím přijít brzo, abych měla lyže podle svých představ. Ano, možná se ptáte, proč si nekoupím vlastní lyže, proč si je půjčuju. Má to totiž své výhody: Máte je perfektně připravené, seřízené, skluznice je hladká, hrany jsou nabroušené, paráda; a navíc, když je zlomíte, nic se nestane :D (z vlastní zkušenosti). Miluju lyžování!

jeudi 21 juillet 2011

Déšť...

Déšť, dážď, la pluie, rain, regen, lluvia, regn, pioggia, ...

Je mnoho slov, které vyjadřují jen jedno. Déšť. Někdo ho má rád, někdo ne. Osobně si myslím, že se v poslední době v naší zemi stal takovým strašákem. Když už totiž zaprší, tak pořádně, rozvodní se řeky, vyplaví to nějakou vesnici na Vysočině, v Jižních Čechách nebo na Moravě. Přitom déšť je tak krásný jev, když se teda nebavíme o extrémech. Jak sám od sebe, zadarmo smyje ze všeho prach

Dobře dneska prší trochu moc, a mě taky moc nebavilo koukat ven na jezero a dumat nad tím, za jak dlouho přeteče. Dobrá dneska jsme sousedy nevytopili, snad zítra taky ne, snad nám stále půjde elektřina a nepoteče nám pod okny. Ale ono to je hezké poslouchat ten děsivý vítr a narážející kapky do mého okna. Nevím, ale když tady tak děsivě prší, tak mám vždycky strach jít ven, mám pocit, že jsem tak nějak oddělená od vnějšího dění, jsem tu jako v ochranné kleci.

Déšť je zvláštní, fascinuje mě i děsí.

Můj úplně první deštník. Byl (je) to nejlepší a nejkvalitnější deštník, jaký jsem kdy měla!



mercredi 20 juillet 2011

Asi mi chybí škola...

Ne vážně, je to zvláštní, asi jsem i trochu zešílela, je mi jedno jak mě budete soudit. :D. Jednak jsem dneska šla kolem našeho drahého gymnázia, které jsem vážně nechtěla celé prázdniny vidět, a tak nějak mi bylo líto, že je tak opuštěné. A za druhé, právě jsem omylem proklikla na Wikipedii a začetla jsem se do článku o číslu pí.

Pí je svým způsobem velmi zajímavé a řekla bych až fascinující číslo. Už od nějaké sedmé třídy, kdy jsme poprvé brali hlouběji kružnice jsem přemýšlela proč zrovna tohle číslo. Je pravda, že tehdy jsme sami přišli na to, že obvod kruhu spočítáme pomocí čísla, které nám tehdy podle toho jak jsme měřili vyšlo asi 3,1, ale stejně mi vrtalo hlavou proč. Bylo pro mě nepochopitelné, že tohle číslo se nemění, že tohle číslo je stejné pro každý kruh, kružnici i pro obvod koule. A když jsem se dneska dočetla, že v roce 1948 někdo provedl pomocí kalkulačky správný odhad na 1120 desetinných míst (!) přišlo mi to značně neuvěřitelné.

3.1415926535 8979323846 2643383279 5028841971 6939937510 5820974944 5923078164 0628620899 8628034825 3421170679 8214808651 3282306647 0938446095 5058223172 5359408128 4811174502 8410270193 8521105559 6446229489 5493038196 4428810975 6659334461 2847564823 3786783165 2712019091 4564856692 3460348610 4543266482 1339360726 0249141273 7245870066 0631558817 4881520920 9628292540 9171536436 7892590360 0113305305 4882046652 1384146951 9415116094 3305727036 5759591953 0921861173 8193261179 3105118548 0744623799 6274956735 1885752724 8912279381 8301194912 9833673362 4406566430 8602139494 6395224737 1907021798 6094370277 0539217176 2931767523 8467481846 7669405132 0005681271 4526356082 7785771342 7577896091 7363717872 1468440901 2249534301 4654958537 1050792279 6892589235 4201995611 2129021960 8640344181 5981362977 4771309960 5187072113 4999999837 2978049951 0597317328 1609631859 5024459455 3469083026 4252230825 3344685035 2619311881 7101000313 7838752886 5875332083 8142061717 7669147303 5982534904 2875546873 1159562863 8823537875 9375195778 1857780532 1712268066 1300192787 6611195909 2164201989 3809525720 1065485863 2788659361 5338182796 8230301952 0353018529 6899577362 2599413891 2497217752 8347913151 5574857242 4541506959

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pi-unrolled-720.gif

Číslo π má velmi dlouhou historii, která se píše zřejmě již od dob starověkého Egypta, ale až od dob Antiky získává konkrétnější podoby. Jeho historie je plná velkých i malých, ale pro něj ne méně významných jmen:

  • Archimédes - 1. důsledný odhad pomocí 96-úhelníku na hodnotu 3,14185
  • Ptolemaios - 3,1416
  • Cu Čchung-č’ pomocí metody Liou Chueje - π ≈ 355/113 a 3.1415926 < π < 3.1415927 pomocí 12288-úhelníku
  • Madhava - 3,14159265359, což je správně na 11 desetinných míst
  • Tento rekord pokořil v roce 1424 perský matematik Al-Kashi, který ho odhadl na 16 desetinných míst
  • Ludolph van Ceulen - odhadl π správně na 35 desetinných míst a byl na něj tak hrdý, že si ho nechal vytesat na hrob
  • Isac Newton - odvodil vzorec pomocí řady s arkem sinem a vypočítal π na 15 číslic, toto prováděl ve svém volném čase, kdy neměl nic jiného na práci
  • John Machin - jako prvnímu spočítal π na 100 desetinných míst. Použil k tomu řadu s arkem tangens
  • ...
  • John Wrench a Levi Smith - 1948 - správný odhad na 1120 desetinných míst, nejpřesnější do nástupu počítačů
  • John von Neumann se svým týmem v roce 1949 použil ENIAC k výpočtu prvních 2037 číslic π, což počítači zabralo 70 hodin
    • atd.

    V současné době drží rekord, za nejpřesnější vyčíslení π Japonec Šigeru Kondo, který jej vyčíslil na pět bilionů desetinných míst a jeho rekord byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Jeho počítač počítal nepřetržitě 3 měsíce!

    Číslo π je neuvěřitelné číslo, využívá se snad všude, v matematice, ve fyzice, v inženýrství, prostě všude, co má nějakou spojitost s kruhy, koulemi, elipsami, kužely, ... 

    Mě osobně je toto číslo velmi sympatické, protože díky svému nekonečnému desetinnému neperiodickému rozvoji je v něm něco tajemného. Zajímavý je i vývoj tohoto čísla, téměř každý rok totiž dochází k určitému zpřesnění. Brzy se tak, jak předpokládám, můžeme těšit na další nárůst počtu desetinných míst tohoto čísla. Kam se dostaneme tentokrát z počtu 5 bilionů desetinných míst?

    mardi 19 juillet 2011

    Dnešek ve znamení úklidu...

    Jo je sranda přebírat rtěnky.


    Prázdniny jsou zvláštní doba. Měla bych být za ně šťastná, ale prakticky nikoho nevidím, připadám si divně.  Jen já a svůj pokoj. Dřív jsem třeba alespoň sledovala dění pomocí facebooku, ale ten my z neznámých 
    důvodů nefunguje. 

    Ale na co se těším je zítřek. Zítra jedu do Pardubic za kamarádkou. Konečně. Konečně se dostanu odtud (zvláštní, říct to po čtrnáctidenní dovolené).

    Dneska celý den poslouchám hudbu, tak nějaké písničky :) 





    lundi 18 juillet 2011

    Hruška...

    Nesnáším úklid. Ano, nejsem zrovna pořádná, ale teď jsem si dala za cíl udělat si kompletní úklid a do toho jak se pustíte už není cesty zpět. Beru to sice systematicky, ale i tak to v mém pokoji vypadá trochu jako po výbuchu. Ale co. A nevěděli byste kolik se toho najde, jak si hezky zavzpomínám na staré časy, kolik krámů vyštrachám. Nesnáším ale rozhodování co vyhodit a co ne. To je hrůza. Mě je skutečně líto zbavovat se věcí. Dříve ještě vždy můj velký úklid provázelo přestavování nábytku, ale to tentokrát asi tak výrazné nebude, jen bych se chtěla zbavit jednoho, možná dvou, kusů nábytku, ale uvidíme.

    A pustila jsem se opět do něčeho, co fakt miluju. Do navrhování domů. Pustila jsem se v programu SketchUp (free od Google) do stavění obrovské vily s kompletním vybavením. Hrozně mě to baví, i když halu jsem dělala celou noc :D .

    A načala jsem další láhev brusinkového sirupu. Mimochodem Ekologisk Kolsyrad Pärondryck je taky docela dobrý pití (Bio - hruškový alkoholický nápoj, sycený), i když jsem měla k ochutnání pouze jeden exponát :D .


    A ještě jedna věc. Sice nevím, jaké počasí tady bylo první dva týdny prázdnin, ale nechcete mi někdo zařídit krásné, teplé a slunečné počasí, jako bylo u moře? Pěkně prosím... :)

    dimanche 17 juillet 2011

    Dva týdny... dlouhá doba?

    Je skutečně zvláštní kolik se toho může změnit za dva týdny prázdnin. Jednak já, jsem relativně opálená, relativně odpočatá, relativně šťastná z prázdnin, relativně ... A jednak všechno ostatní, nevím prostě mi přijde jakobych byla pryč ne dva týdny, ale tak dva roky. Zvláštní pocit, přijde mi jakoby si všechno (nebo skoro všechno) zvyklo na to, že tu už nejsem, zařídilo se podle toho a teď mě prakticky ignorovalo, nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Možná (snad) je to jen kvůli tomu, že jsou prázdniny a všichni tak žijeme trochu jiný život. Snad.

    No nic. Pokusím se na to nemyslet, i když to jde těžko. Aspoň se mám ještě na co těšit. Například na dny strávené s přáteli, na možná poslední Thámovky tentokrát ve velké večerní, na křtiny mojí neteřinky v Bratislavě, atp. Snad se budem bavit :) Chci aby tyhle prázdniny konečně za něco stály! Začátek je zatím fajn :D


    Jo, abych nezapomněla, za chvíli jdu na Harryho, tak snad se mi to bude líbit :) Podle toho, co mi všichni říkají, je to skvělý film, tak se na něj těším.

    samedi 16 juillet 2011

    Croatia 2011...

    Tento článek by vlastně ani nemusel být samostatným, protože přesně navazuje na předchozí.

    Pondělí 4. července 2011
    Jak jsem již psala dneska nás čekala dlouhá cesta, našim cílem byl poloostrov Istrie v Chorvatsku, kde jsme měli v plánu si pronajmout nějaký apartmán a strávit zde ničím nerušenou dovolenou u moře. Vyjeli jsme a naše první zastávka (pravda, docela jsme si zajeli, a měli jsme kvůli tomu časové zpoždění) byla v údolí řeky Soči u obce Bovec ve Slovinsku, vzdálená asi 50 km těch nejhorších horských průsmyků a těch nejděsivějších serpentin, ovcí na silnici atp. No prošli jsme se řekou a vydali se opět na cestu. Vyrazili jsme směr Pula, město na jižním cípu Istrie.


    Tolik smsek od Vodafonu mi snad ještě nepřišlo. Ze Slovinska jsme jeli přes Itálii opět do Slovinska a odtud až do Chorvatska. Jelikož jsme jeli blízko hranic, každou chvíli chodili další a další a vítali mě v tom či onom státě. No z našeho výchozího bodu (vesnička Dovje, SLO) jsme do Puly urazili asi 260 km. Bylo již pozdě odpoledne, měli jsme hlad. Zastavili jsme se tedy v obchodě, koupili "kruh" (chleba) a byli jsme štastní, že máme konečně co jíst :D . Domluvili jsme se na dalším postupu. Chtěli jsme zkusit poloostrůvek Premantura, kde se nám zdálo, že by mohlo být hezky.

    Dojeli jsme tam, jeli jsme kousek kolem moře. Moře kaluž. Hrůza. No koukáme po nějakém ubytování kousek od pláže (pláž jsme neviděli, ale doufali jsme, že tam nějaká je). Všechno minimálně kilometr od té kaluže. Zbytek poloostrova je Národní park. To jsme tedy měli štěstí.

    Zkusili jsme ještě vedlejší městečko Medulin, tam to bylo podobné, ne-li stejné. Už bylo docela pozdě. Dohodli jsme se, že zkusíme ještě Koromačno, tam to snad bude lepší. Dobrá tedy, jedeme dalších 65 km a doufáme. Cestou se příšerně nudíme, cestou večeříme, cestou zpíváme, už fakt nevíme co dělat.


    Když tu se nám najednou otevírá pohled na Koromačno. Propadám naprostému zoufalství. Řekla bych, že nejsem jediná. Ano to co se před námi otevřelo je cementárna! Vystupujeme z aut, všichni jsme zoufalí, unavení, od prachu. Jdeme se projít pronásledováni netopýry.

    Když se před vámi místo krásné zátoky otevře pohled na cementárnu Holcimu nebyli byste taky zoufalí?
    Cestou jsme viděli kemp, jedeme tam, snad tam přespíme a zítra se vydáme opět na cestu, snad najdeme moře! No přijeli jsme do kempu. Tam jsme se hodně zarazili, žádné chatky neměli a za to, že tam v autě přespíme, bez elektřiny a všeho po nás chtěli 28 €, to se nám zdálo celkem hodně. Rozdělili jsme se tedy. My jsme jeli dál, přespat někde v alternativních podmínkách, ostatní zůstali v kempu, kde spali vedle auta. My jsme dojeli jsme do nedalekého města Labin, kde jsme přespali na benzínce. Mimochodem udělali jsme velmi dobře, v noci totiž přišla bouřka a všichni zmokli, jen my ne, my spali na benzínce, zadarmo v "pohodlí" auta.

    Úterý 5. července 2011
    Ráno jsme vstali, nasnídali se, natankovali jsme na benzínce a vyjeli jsme. Tentokrát jsme se rozhodli vsadit na jistotu, a tak jsme se rozjeli ke 470 km vzdáleného Splitu. Už jsme byli na dálnici směrem na Split, hezkou část cesty za sebou, když jsme se po telefonech domluvili, že to zkusíme u města Senj. Tak jsme si udělali sto kilometrovou zajížďku a kolem 11 h jsme dojeli do Senj. Tam jsme znovu nakoupili, přitom se dali do řeči s jednou Češkou, a začali jsme vymýšlet další plán. Přímo v Senj se většině z nás zůstat nechtělo, a tak jsme se domluvili, že vyzkoušíme postupně nějaké vesničky, kde se nám bude líbit moře a pláž. Vyzkoušeli jsme hned druhou vesničku Sveti Juraj, ale ta se mě osobně moc nelíbila. I přesto se ale naši vyslanci jali shánět ubytování, naštěstí nic moc nenašli, my jsme mezitím zjistili, že pláž tady taky nějak chybí, a tak jsme se vydali dál. To jsme se už vzdali vedení skupiny, nové vedení ale jelo nějak podivně, do vesniček nezajíždělo a pak najednou zastavilo, a že prý co dál?. Tu jsme si vzpoměli na náš rozhovor s onou Češkou, která nám doporučila nějakou vesničku kousek za Senj, jejíž jméno nám ale jaksi vypadlo, věděli jsme, že začíná na "L", a tak jsme jeli zpět.

    Lukovo, nenápadná cedule před krátkým tunelem. Rozjeli jsme se směrem dolů. "Ne," pomyslela jsme si, "další serpentiny!". Po děsivé cestě dolů, za kterou nás ostatní proklínali se před námi otevřela vesnička Lukovo, no vesnička podle mého spíše taková osada, kam ráno jezdí pekař a jednou za dva dny zelenina, ale co. No byli jsme rozhodnuti tu zůstat. Pláž byla ucházející a my začali hledat ubytování. Pořád jsem našim připomínala, že ve tři hodiny chci bydlet, ale jak už bylo za pět minut tři, říkala jsme si, že asi marně. Nakonec jsme ale všichni ubytování našli. I když my poslední, alespoň bylo nejlevnější, ubytování se tam pohybovalo nejníže tak kolem 60 € za apartmán/noc, my ho sehnali za 55 € apartmán/noc + 6 kuna za noc (něco jako turistický poplatek pro stát, to se platilo všude).

    Konečně jsme bydleli. Vybalili jsme si a celý šťastní jsme utíkali na pláž. Bylo to úžasné, já byla v moři.

    Naše cesta Dovje - Lukovo
    • A - Dovje, Kranjska Gora, Slovinsko (0 km)
    • B - Soča, Bovec, Slovinsko (47,5 km)
    • C - Pula, Chorvatsko (307 km)
    • D - Premantura, Medulin, HR (318 km)
    • E - Koromačno, Raša, HR (379,5 km)
    • F - Labin, HR (397 km)
    • G - Senj, HR (621 km)
    • H - Lukovo, Senj, HR (642 km)
    Celkem asi 642 km
    Lukovo


    Středa 6. července 2011
    Ode dneška jsme si užívali moře! Zlepšilo se počasí, oteplilo se, vysvitlo sluníčko... Krása!



    Čtvrtek 7. července 2011

    Pátek 8. července 2011
    V pátek večer jsme se vydali do Senj. Byl krásný letní horký večer a já s kamarádkou jsme se vydali do města. Nejprve jsem koupila pohledy a známky na poště, která mě velmi překvapila tím, že měla otevřeno do 21 h. Známka do ČR mě vyšla asi na 3,10 kuna, do Kolumbie mě stála 6,40 kuna a pohledy jsem nakoupila po 2,50 kuna. Pozor na čerstvě vytřené podlahy, dost kloužou, což se mé kamarádce stalo osudným a potkal ji tvrdý pád. 


    Chvíli jsme pak koukali po městě a hodnotili stánky se zmrzlinou, hledali jsme ten pokud možno nejlevnější, s nejkrásnější zmrzlinou. Našli jsme takovou malou cukrárnu, kde měli úžasnou zmrzlinu, levnou (asi 4 kuna) a ještě k tomu krásnýho číšníka. Dokonalý. 

    Pokoukaly jsme po obchodech se suvenýry a nakonec jsme skončily v kavárničce na ledové kávě. Krásný večer.

    Sobota 9. července 2011
    Poslala jsem první dva pohledy. Do České Republiky. Na Kolumbii jsem se chystala následující den.

    Neděle 10. července 2011
    Dneska jsem poslala poslední pohled, škoda, že s největší pravděpodobností nestihne dorazit dřív než se vrátím... Kolumbie je daleko :D


    Pondělí 11. července 2011


    Úterý 12. července 2011


    Dneska jsme byli opět v Senj. Tentokrát jsme to, co jsme si vyhlédly, měly v plánu koupit. Dám vám radu - smlouvejte! Když se hezky usmějete a navrhnete rozumnou slevu máte zaručen úspěch. Mě se kupříkladu povedla dvakrát sleva 10 kuna a jednou jsem dokonce byla pozvána na kávu, což jsem rozhodně odmítla. Pak jsme jen chodily po městě, povídaly a vybíraly kam si sedneme. Nakonec zvítězila cukrárna (ta, kde mají tu levnou, dobrou zmrzlinu a hezkého číšníka :), kde jsme si daly výbornou citronovou limonádu (2 dc 6 kuna), pak se k nám nakonec připojili i kluci s tátou. A jeli jsme domů.


    Středa 13. července 2011
    Dnešek jsme si tady chtěli skutečně užít, a tak jsme si šli zaskákat z mola, bylo to absolutně super, nepřekonatelný pocit! Jen malá rada, dobře si utáhněte plavky, já je skoro ztratila :D Pak už den probíhal více méně jako ostatní, i když ve vzduchu bylo cítit napětí z toho, že to už všechno končí.

    Dnešní den byl poslední tady, bylo to hrozně smutné, byla bych tu klidně měsíc. Proto jsem se ještě večer šla na prázdnou pláž vykoupat při západu slunce. Není nic krásnějšího než když máte celé moře jen pro sebe, nikde nikdo. Jen to dno bylo také děsivější. Nicméně bylo to nejkrásnější koupání tady, možná i proto, že jsem si myslela, že je poslední.

    Čtvrtek 14. července 2011
    Čtvrtek byl opět ve znamení cestování. Brzo ráno jsem si ještě zašla zaplavat, pak mě už čekala jenom sprcha, dobalení posledních věcí a ... cesta domů. Ano bohužel. Bohužel tyto krásné dva týdny cestování, sněhu, slunce, moře atp. jednou asi musely skončit. 

    Sbalili jsme se, rozloučili jsme se s naší milou paní domácí a vyrazili jsme do Senj. Tam jsme si ještě dali zmrzlinu, nakoupili jsme zásoby na cestu a definitivně jsme opustili moře. Vyjeli jsme v 12:15.

    Cesta probíhala tak nějak normálně, až v Rakousku to začalo být pořádně zajímavé. Obrovská bouřka, přívalové lijáky, že přes déšť nebylo skoro nic vidět. Naštěstí jsme z ní celkem rychle vyjeli a za Vídní jsme se mohli v klidu venku v polích navečeřet.

    Přejeli jsme Rakousko a čekal nás ten nejhorší úsek celé cesty. Cesta přes Českou Republiku. Nejprve po "skákací" dálníci, pak po příšerných okreskách. No později večer/v noci jsme si dali další pauzu.


    Teď už jen dojet domů, doufali jsme, že nebudou žádné objížďky. Objížďky nebyly, a tak jsme plni dojmů a vyčerpání z cesty dojeli domů okolo 23 h. 

    Byla to skvělá dovolená!

    Fotografie byly pořízeny mnou a mým drahým tatínkem, kterému za ně velmi děkuji :)

    vendredi 15 juillet 2011

    Triglav 2011...

    Tak jsem se vrátila zpět. Byla jsem tam a přežila jsem. Ano je pravda, že jsem z cesty měla až přehnaný strach, mělo to ale svou výhodu, jak jsem se ocitla ve Slovinsku, už mě vše jen mile překvapovalo. Pak už jsem jen dodávala odvahu a optimismus ostatním, protože "strachem" do kterého upadali jsem si již prošla :) .

    Pátek 1. července 2011
    V pátek ráno jsme vyjeli, byla relativně klidná cesta, navigace nás vedla dobře, a tak jsme se ani nenadáli a už jsme stáli před tunelem. Tunel "Karawanken" dlouhý 7864 m nás stál 6,7 € a byla to prakticky jediná cesta k místu, kam jsme jeli. Cílem naší cesty pro dnešní den byl kemp "Kamne" ve vesnici Dovje-Mojastrana v Julských Alpách. Přijeli jsme druzí, na cestě jsme byli se třemi rodinami, celkem nás tedy bylo 12. Postavili jsme stan a chvíli na to přijela poslední rodina. Všichni jsme se přivítali, dali si něco jako večeři a šli jsme spát. Upozorněni na chladné noci jsme se pořádně oblékli a doufali v naše teplé spacáky. Bylo mi vedro :D . Noc nás v kempu přišla asi na 8 € na osobu.

    Sobota 2. července 2011
    Ráno po probuzení, uvaření čaje, snídaní a následném sbalení potřebných věcí, jsme se vydali na cestu. Jeli jsme přes vesnici Mojastrana až na konec silnice, kde bylo takové malé parkoviště (velmi jsme se divili, kam nás až Triglavský národní park pustil). Vyšli jsme tedy z nadmořské výšky cca 900 m.n.m. asi v 9 h ráno.

    Cesta začínala pozvolna, ale děsil nás pohled před nás, byli jsme v údolí a před námi se tyčily skutečně majestátní hory. Byly skutečně velmi vysoké, obrovské a my z nich skutečně měli respekt. Celou cestu jsme se dohadovali o tom, jak asi vznikly (já zastávám názor ledovcového původu, o čemž jsem více měně přesvědčila i ostatní, se kterými jsem debatovala), ale zejména jsme hádali, co je vlastně ten Triglav (to jsme nevěděli jistě ani následující den, kdy jsme tam lezli). Stoupání najednou zintenzivnělo, až jsme místy lezli (dneska sice jenom jeden úsek, i tak je ale padající kamení nepříjemné, zvláště, když vám spadne na nohu).




    Po skutečně úmorném výstupu jsme se vším, co jsme měli na zádech konečně zdolali náš dnešní cíl. Byl jím Dom Planika pod Triglavom v nadmořské výšce 2408 m.n.m., kde jsme měli smluvený nocleh (ten nás vyšel na 18,5 € na osobu, což není málo, ale za teplo a postel v téhle výšce, bych asi dala v naší situaci cokoliv). Dorazili jsme v 16 h, což znamená, že jsme asi za 7 hodin zdolali 1508 výškových metrů (ano šli jsme skutečně pomalu, ale co, dorazili jsme). Měli jsme také velké štěstí, že jsme dorazili takhle brzo, protože asi o dvě hodiny později začalo sněžit. Udělali jsme si něco venku na vařiči k večeři, popovídali jsme s pár lidmi z chaty a padli jsme vysílením na naše vysněné postele. Upřímně jsem se lépe za posledních čtrnáct dní nevyspala.

    Neděle 3. července 2011
    Dnes měl nastat náš velký den. Všichni jsme těsně po rozbřezku vstali a vyděšeně koukali nejprve z okna a později i venku na vlastní oči. Kromě krásného neopakovatelného východu slunce jsme viděli, že večerní sníh drží, sice ne ve vysoké vrstvě, ale pár centimetrů tam je. Po pohledu na místo, kde měl být Triglav některým z naší party zatrnulo a já tušila, že na vrchol všichni nevylezeme. Sbalili jsme se, nasnídali se, hodili jsme řeč s jedním Čechem, co prý má patent na dobrý počasí, zaručuje mu ho prý Méďa na batohu. Zaručil nám tedy dobré počasí a já tomu začala bezmezně věřit, i když jsem dnes přes mraky ještě Triglav neviděla.



    Vyrazili jsme. Já jsem se jala vést výpravu a byla jsem hrdá, že jsem vůdce smečky :D . Po pár minutách cesty nás čekaly první překážky. Sníh, ale ne ta troška, co napadala, ale takové ty vrstvy, co se trhají v lavinách, co tam na nás čekaly od zimy. No s trochou šikovnosti jsme to vyšli a já se těšila až to "půjdu" zpět. Následovala relativně klidná cesta, kdy jsme snad všichni litovali, že jsme se tolik oblékli, nikdo jsme se ale nezastavil, nikdo se nesvlékal, tušili jsme, že to tak asi nebude celou dobu.




    A to jsme se pomalu dostali na první feratový úsek. Všichni jsme se oblékli do úvazků, připevnili brzdy. Já se musela vzdát šéfování výpravě, přede mě prý musel jít někdo dospělý, tak jsem šla druhá. Po prvním kratším a relativně snadném úseku se odpojili první členové naší výpravy. Mamka s Mášou (mamka další rodiny) se vydaly zpět a počkaly na nás na Planice. Mohli jsme pokračovat, ale já cítila, že takhle dlouho pokračovat nebudeme, protože rodina s nejmladším osazenstvem (holčička ve třetí třídě, kluk v sedmé) se držela vzadu, měla zpoždění až se nám odpojila úplně. Šli svým vlastním tempem a už pod Malým Triglavem to otočili směr Planika.


    Pokračovali jsme. Naše vrcholová parta měla již jen šest členů. Byla jsem z toho absolutně nadšená. Byla jsem v největší výšce, kam jsem kdy vylezla a to jsem ještě ani nebyla na vrcholu. Po cestě jsme se s každým zdravili, sem tam jsme zapředli řeč, poradili jsme, pozeptali se jak je to ještě daleko atp. Musím říct, že Češi měli absolutní převahu nad jakoukoliv jinou národností :D . Na Malém Triglavu jsme si pro jistotu udělali fotku, kdybychom náhodou na Velký nevylezli, stále byl totiž pod mrakem. Já doufala, že mrak zmizí a myslela jsem na toho Méďu. Lezli jsme, už to bylo jen chvíli, věděla jsem, že tam vylezem.



    Jsem tam! Jsem na vrcholu! Jsem ve výšce 2864 m.n.m. na Triglavu, nejvyšší hoře Julských Alp! Je to skvělý pocit. Tu ale řeším nepředvídatelný problém. Nikdy by mě nenapadlo, že se na vrcholu takovéhle hory můžu ztratit. Ne vážně, vím, že jsem na vrchol vylezla třetí (!), ale ať hledám sebe líp ty dva nemůžu najít. Nakonec je nacházím u vrcholové knihy a skutečně jsem si tehdy oddychla a zapsala jsem se taky. Teď, jakmile jsme už byli TAM všichni, jsme si konečně mohli odpočinout, napít se, něco sníst. Hlavně jsme se ale museli vyfotit, každý z nás cítil, že tohle je potřeba zdokumentovat, že tohle by nám asi jen tak nevěřili. Vrcholové foto. A jde se zpět.



    Cesta dolů na Planiku probíhala bez problémů. Já se ale těšila na poslední úsek. Už je za námi poslední feratový úsek a my radíme (dobrě já radím, protože jsem se s nimi jediná anglicky domluvila) nějakým Slovincům. Teď už to jde rychleji, bez ferat, a tak jsme před posledním úsekem relativně rychle. Ještě poučení, že tu nejsme abychom dělali blbosti a abychom šli opatrně a kamarád dělá první váhavé kroky. Padá. Jede nekontrolovatelně dolů, snaží se zabrzdit, skoro marně, celou dobu se směje. Jo tu jízdu po zadku po sněhu si vážně užívá :D . Snažím se jít, ale už můj třetí krok je osudný padám, kloužu se dolů a snažím se svůj pád kontrolovat, je to skvělé, naprosto úžasné, nakonec přecházím do běhu a zastaví mě až protisvah pod Planikou. Byla to úžasná cesta!


    To už se ale shledáváme s našimi mamkami, nedočkavě se pouštíme do chleba s paštikou, balíme batohy, co jsme si nechali na Planice a vyrážíme dolů. Sestup je ještě horší než výstup. Nechodila jsem ještě ve středu :D



    V kempu nás čeká naše vysněná čtyřminutová sprcha za 0,50 €, večeře a spacák. Dnešek byl super!

    Pondělí 4. července 2011
    Balíme, všechno narvem do auta a vyrážíme. Dnešním cílem je Chorvatsko, Istrie, ale se zastávkou v údolí řeky Soči. Krásná a ledová řeka. Průzračná, lehce nabělalá místy až tyrkysová voda. Krása.


    Loučíme se s Julskými Alpami. Plni zážitků se loučíme se Slovinskem. 

    Fotografie byly pořízeny asi z 95% mým drahým tatínkem, kterému za ně velmi děkuji :)